Volba konkrétního místa ztrácí na váze, když se rozhodujeme, kde alespoň na pár let zakotvíme.
Stejně jako neprahneme tolik po neotřelém nábytku, který by neměly tisíce našich sousedů, netoužíme ani příliš po domě, který by vzešel z rukou architekta a nesl pečeť originality. Raději ukážeme prstem na barevnou fotku domu, který máme odkoukaný od známých.
Originalitu poráží uniformita, značné oblibě se těší typové domy. Obrázek: Ekonomické stavby
Chorobná tuctovost
Prostě stádní tuctovost se přes všechna ujišťování reklamy o jedinečnosti nabízených zážitků a výhod rozšířila jako mor. Místo strašáka ptačí chřipky by se mělo bít na poplach proti jiné pandemii – proti mohutné a těžko léčitelné chorobě tuctovosti, která už tak promořila společnost, že už nemá ani jméno.
V dobách avantgardy se říkalo lidem nemajícím svou vlastní tvář měšťáci, slavný kritik britské společnosti Matthew Arnold obdařil své spolubrity přezdívkou filištíni. My bychom dnes v trendu argotizace a slangizace jazyka mohli hovořit o tucťácích. Tucťák chce mít všechno stejné, jako mají všichni ostatní. Už nerozlišuje ani to, koho míní svými vzory mezi těmi ostatními. Volí je zcela náhodně, po letmém shlédnutí v televizi se rozhoduje, že chce pěknou španělskou haciendu s masivní balustrádou, vyzařující nepatinovatelnou běl do širokého okolí. Tucťák by si mohl svou hloupost a nevzdělanost klidně vzít do hrobu, kdyby její účinky nebyly ničivé v obrovském měřítku. Jak je tuctový, tak je ješitný a chce po sobě zanechat stopu v podobě šíleného domu, který by mohl sloužit jako ilustrace oligofrenikova vkusu v učebnicích psychiatrie. Tucťáci se množí jako houby po dešti a virulence jejich stavební činnosti má daleko ničivější účinky než tolik obávaná ptačí chřipka. S tou se dá něco dělat, protože každá virulence má svoji vakcínu, ale dá se něco dělat s nevkusem, který tyransky okupuje celá předměstí, města a vesnice?
Nevyčnívat, řídit se podle ostatních. Ilustrační foto
Místo k životu? Podružná věc
Není tomu tak proto, že by se prudce zhoršil genom současné populace. Je tomu tak proto, že se ztratila váha místa, pro které bychom obětovali vše, abychom se tam mohli vrátit nebo se tam usídlit. Zaměnitelnost místa, jež si vybíráme ke stavění či bydlení, má pak za následek zaměnitelnost domu či bytu, který si vybíráme ke svému životu a to pak k zaměnitelnosti toho, čím svůj dům či byt zařizujeme. Láska ke konkrétnímu místu, k němuž nás váže naše osobní historie, nebo které jsme si zamilovali na první pohled a kdesi hluboko v nás si řekli: to je konečně ono, je spolehlivým vodítkem labyrintem vkusu a nevkusu. Jedinečnost a poutavost místa nedovolí, abychom jeho jedinečnost porušili nějakou cizorodou stavbou domu, který jako by se vynořil odněkud z Marsu. Místo samo si řekne, jakou střechu má mít náš dům, kde má stát, kolik oken a kam mají směřovat a podobně. I kdyby byl stavebník sebenevzdělanější, místo samo ho vyvede z omylů a nasměruje ho k rozhodnutí, které neporuší okolí nebetyčnou hloupostí, s níž se můžeme dnes setkávat na každém kroku v podobě domů, nad nimiž nám rozum zůstává stát nikoli úžasem, ale kulturním šokem.
