Kategorie

Kvalita bydlení na okraji zájmu politiků

V oblasti bydlení neexistují měřitelné ukazatele úrovně, jako jsou známé indikátory úrovně ekonomiky, například ISEW (The Index of Sustainable Economic Walfare), tedy index udržitelné ekonomické prosperity, či GPI(The Genuine Progress Indicator), reálný ukazatel rozvoje, nebo další ukazatele poskytující alternativu k příliš zkreslujícímu hrubému národnímu produktu.
Přesto lze stanovit parametry odlišující bydlení evropské či euroatlantické úrovně a pod ní. Obecně je kvantifikovatelným kritériem kvality života zdraví. Toto hledisko lze vhodně aplikovat i na bydlení.

O kvalitě bydlení rozhodují ještě jiné ukazatele, než kvalita samotného obydlí

Nejen byt, ale i širší prostorový kontext

Obvykle se posuzují prostorové a hygienické standardy bytu, ale je třeba přihlédnout k hustotě obyvatel na hektar, k podílu zeleně na celkové ploše zastavěného území a podílu dopravních staveb, jež nemají městotvornou funkci. Co se týče prostorových norem, nejsme na tom nejlépe. Koncept tzv. minimálního bytu, s nímž přišli v meziválečném období lidé jako Karel Teige či Jiří Kroha, k nám totiž (zejména v poválečném období) zavlekl ruské, resp. sovětské prostorové normy. Snížení prostorového standardu u nás bylo v druhé polovině 20. století drastické a přestože dnes investoři staví byty nad někdejší normy tzv. minimálního bytu, stále jsme co do velikosti obývané plochy per capita hluboko za západní Evropou. V podílu dopravních staveb jsme na tom lépe než například Spojené státy, ale to je dáno podstatně horší dopravní infrastrukturou u nás. Stále ještě existuje obrovská vnitřní zadluženost v oblasti dopravní infrastruktury i v oblasti reprodukce stávajícího bytového fondu a stavebních investic.

Jiří Kroha (1893-1974) byl jedním z nadšených propagátorů konceptu minimálního bytu. Pro sebe si ale vyprojektoval prostorově velkorysou vilu. V letech 1948-1950 byl rektorem VUT v Brně. Foto: Archiv VUT

Soukromé versus veřejné

Znepokojivě nízký je podíl soukromého vlastnictví na celkové skladbě forem bydlení a to přesto, že se neustále privatizuje zejména komunální bytový fond. Malý počet soukromníků v oblasti bydlení vážně podvazuje občanskou společnost a ohrožuje i kvalitu veřejného prostoru, protože je známo, že k veřejnému prostoru mají podstatně lepší vztah ti, kteří bydlí v rodinných či řadových domcích než ti, kteří jsou v nájemním vztahu. Převaha nájemních vztahů (do nichž ovšem započítávám i kvazisoukromé vlastnictví bytů) zhoršuje celkovou kvalitu bytového fondu i veřejný prostor. Tento makroekonomický deficit lze ve velmi dlouhodobé perspektivě zvrátit vhodnou daňovou politikou i jinými ekonomickými nástroji, jimiž disponuje stát, ale která z politických stran má tuto otázku kvalifikovaně zařazenou ve svém volebním programu?

Podíl soukromého vlastnictví na celkové skladbě forem bydlení je znepokojivě nízký. Převaha nájemních vztahů zhoršuje kvalitu bytového fondu

Bez politické vůle to nepůjde

Zbývá jen jedno: tlak voličů na strany, které se ucházejí o mocenské pozice, aby zvýšily ekonomickými nástroji, jež má stát k dispozici, podíl soukromého vlastnictví. V Čechách panuje jeden hluboký omyl, totiž že stát má být co nejoslabenějším prvkem společenského života, jenže, a to věděl už Friedrich Nietzsche, pak se stává snadnou hračkou toho, kdo je na lobbystické scéně aktuálně nejsilnější. Ekonomické liberální prostředí lze udržet či vytvořit (to je případ ČR) jen tam, kde stát dokáže vynucovat právo, jeho moc je rozptýlena na zákonodárnou, exekutivní a soudní složku, a tvořivým a dynamickým vrstvám společnosti je umožněn prostor k jejich inovacím. Nic z toho neplatí pro současnost. Takže kvalita bydlení, ač není volebním tématem číslo jedna, čeká na to, aby byla zařazena mezi hlavní politická témata.
ab
ab
ab
ab
ab