Kategorie

Historie bydlení: V časech klasicismu a empíru, 1. díl

Na sklonku 18. a počátkem 19. století nastává období převratných sociálních, hospodářských a technických změn. Vedoucí silou nastupující společnosti se stává buržoazie zrozená v dobách francouzské revoluce. Chápe se plně průmyslové výroby, zakládá první textilky, první porcelánky, cukrovary a železárny. Rodí se i nové umělecké slohy – klasicismus a empír.
Rozvoji kapitalismu napomáhá osvícenecký císař Josef II. zrušením nevolnictví roku 1871. Tím se ze zemědělství uvolňuje pracovní síla pro nově vznikající manufaktury a továrny. Počet továren vzrůstá, když zavedením parního stroje padá dosavadní závislost na pohonné síle vodních toků. Ve druhé čtvrtině 19. století se parní stroj zavádí i do dopravy, kde parní lokomotivy nahrazují dosud ojediněle používanou koňku.

S rozvojem kapitalismu nabývá čím dál většího významu nová společenská vrstva – buržoazie

Klasicismus

Převratné společenské změny se kryjí s nástupem nového slohu - klasicismu, který v poslední třetině 18. století nahrazuje až dosud panující baroko. Klasicismus hledá zdroj inspirací v tzv. klasickém umění, tedy v  umění antického Řecka a Říma.  Podstatnou součástí klasicismu poslední třetiny 18. století je tzv. sloh Ludvíka XVI. (1774 – 1792) – luiséz. Je reprezentován především charakteristickým nábytkem a ornamentikou, která však přechází záhy na architekturu a šíří se i do jiných zemí Evropy.

Klasicismus byl oblíbený i v Rusku, jak dokazuje výstavba podél Něvy

Empír

Ruku v ruce s klasicismem jde druhý sloh – nazývaný empír, nebo také císařský sloh. Název slohu vychází z  francouzského slova empire – impérium, císařství. To proto, že se jím stavělo převážně v době, kdy se Napoleon Bonaparte prohlásil císařem (1804) a pak ještě po celou první polovinu 19. století. Empír vychází již výlučně ze studia antických slohů. Období klasicismu a empíru není obdobím stylově jednolitým. Již před rokem 1800 je provázeno raným romantismem, vyvolaným romantickým vztahem k umění jiných kultur, exotice, středověku i venkovu. Měšťanský interiér ovlivňuje styl zvaný  biedermeier, který se objevuje před druhou polovinou 19. století.

Pryč s hradbami

Města na konci 18. a v první polovině 19. století prodělávají v souvislosti s tím vším, co bylo uvedeno, velké změny. Zastaralá a již desetiletí neudržovaná středověká opevnění se ruší, boří se hradby, padají brány. Město se z dosud uzavřeného hradebního prstence rozlévá do širokého okolí. Po zavedení železnice se k  nádražím rozbíhají nové ulice a vytváří  tak osu nových předměstí. Často  přejímají  i funkci hlavní třídy s výstavními  domy, obchody a hotely. Na místech starých hradeb a příkopů se budují nové okružní ulice. Hřbitovy uvnitř měst, zrušené osvíceneckými reformami, se mění v sady a malá náměstí.

Kašny s fontánami jsou stálicí českých měst, mnoho jich vzniklo právě v období klasicismu

Město jako šachovnice

Některá lázeňská města, v českých zemích například Teplice, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, se nově  budují téměř od základů. V jejich regulaci se projevuje racionalismus, jednoduchost a účelnost. Přehledné šachovnicové půdorysy pravoúhlých bloků mají také obě naše nejmladší pevnosti - Terezín a Josefov. Na kraji starších měst vznikají nová, pravidelně založená  předměstí. Na obvodu Prahy to jsou například Smíchov a Karlín. Upravují se nábřeží, zakládají se první městské veřejné sady, jimž se často věnují plochy někdejšího opevnění. Vysazují se ale  také aleje v ulicích a  podél cest za městem. Stejně jako v baroku  oživují  náměstí, ulice a sady  kašny s fontánami.
ab
ab
ab
ab
ab