Kategorie

Genius loci, 2. díl: S Nohavicou do Sarajeva

Dvacáté století prý fakticky začalo až v roce 1914 právě tady v Sarajevu. Odstartoval jej teprve výstřel z pistole Gavrila Principa, příslušníka tajné organizace bojující za osvobození Bosny zpod Rakousko - Uherské nadvlády. Kulka smrtelně zranila rakouského následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Najednou tu byl dobrý důvod, proč se pustit do hromadných masakrů první světové války. Tak se zrodilo divné století.
"Ještě hoří oheň a praská dřevo, ale už je čas jít spát. Támhle za kopcem je Sarajevo, tam budeme se zítra lásko brát." Takhle o tomhle městě zpívá Jarek Nohavica. Přijížděl jsem v noci do  Sarajeva, a ačkoliv jsem neplánoval v něm uzavřít sňatek, notoval jsem si právě tuhle krásnou písničku. Zároveň jsem si znovu uvědomil, že Nohavica zatraceně dobří ví, o čem skládá svoje zhudebněné básně. Skutečně. Ze tří stran je hlavní město Bosny a Hercegoviny obklopeno vysokými kopci a jen na západě se vějířovitě otvírá do roviny Sarajevského pole. Těžko říct, jestli měl ostravský písničkář na mysli některý konkrétní vrch. Pokud ano, osobně bych si tipl na Bjelašnicu, jejíž příkré stráně lákají mnohé místní k pěším túrám. Ale stejně tak by se mohlo jednat o Javorinu, Trebevič nebo jakýkoliv jiný z okolní rozhoupané bosenské krajiny.

Sarajevo: město mezi kopci

Křižovatka kultur

Nejrůznější pahrbky určují charakter celého Sarajeva, tak že některé čtvrti připomínají vodopád bílých domů padající až tam dolů do centra k říčce Miljacka. Pokud na některý z nich vystoupáte, můžete cestou pozorovat ten nakloněný sarajevský život a zároveň se pokusit z nadhledu spočítat věže minaretů. Mně osobně se to nepovedlo. Vím jen, že jich určitě bylo víc než prstů na obou rukou. Několikanásobně víc. A mešit tu je samozřejmě stejně tolik. Asi nejznámější z nich je Gazi Husrev- begova mešita. Jedná se o skutečně impozantní příklad osmanské architektury na Balkáně. V roce 1531 za turecké nadvlády byla dostavěna na přání druhého správce Bosny, jehož nese jméno. Mešita zároveň slouží jako centrum vzdělání. Patří k ní mekteb, což je muslimská obdoba základní školy, Kuršumlija medresa tedy něco jako střední muslimská škola, dále pak knihovna, věž s hodinami, lázně a nakonec i hřbitov bosenských velikánů. Nejvýraznější dominantou města je však podle mě sarajevská městská knihovna.

Gradska Vjećnica je skvostem pseudo- maurské architektury

Harmonie a rozpory

Říká se jí tu Gradska vjećnica.  Stojí v samotném centru města, těsně u říčky Miljacka. Dostavěna byla za Rakousko - Uherské nadvlády roku 1896.  Architektonicky je ovlivněna maurskými stavbami z dob arabské nadvlády nad španělským poloostrovem. Značná hmota budovy je tu opticky odlehčena pomocí několika fíglů. Jednak tím, že část průčelí je tvořena dvěma patry oblouků na tenkých sloupcích, jednak díky kaleidoskopickým hrátkám s ornamentem na fasádě. Uvolněná nápaditost uzavřená do přísné formy. Obojí pak společně slouží jedinému: dokonalému souladu. Popisovat sarajevskou knihovnu nemá příliš cenu. Ale dívat se na ni určitě ano. Věřím, že člověk, který má zálibu v architektuře, může při pozorování této stavby zakusit něco podobného, co hudebník při poslechu Mozartova klavírního koncertu. Radost z harmonie. O to však zabolí víc, že mezi lety 1992 a 1995 během obléhání Sarajeva knihovna pod palbou srbských granátometů vyhořela. Došlo ke zničení tisíců někdy i velmi starých knih. Po uklidnění situace a uzavření míru se začalo s obnovou. Ta však kvůli lavírování politiků postupuje velmi pomalu.

Město mnoha tváří

Je jasné, že kouzlo Orientu v Evropě začíná právě v Sarajevu. Jen těžko se mu dá odolat. Jeho urbanistická koncepce není příliš propracovaná. Výraznější roli než racionální uvažování tu sehrává improvizace založená na okamžitých nápadech. Jen těžko se ve starém Sarajevu hledá nějaký přísně logický systém výstavby jako je tomu na západě. Namísto něj tu přichází ke slovu aglomerace složená z jednotlivých městských čtvrtí vystavěná na základě aktuálních potřeb. Jediným jejím úkolem bylo vyhovět konkrétním lidem. Vznikl tak útvar značně různorodý, ale zároveň sloužící jednotnému smyslu.

Dvě z mnoha sarajevských mešit

Sarajevo kdysi...

Když si roku 1463 Sarajevo vybral za sídlo bosenský sandžakbeg - správce celé Bosny, mělo město už dva roky svůj vlastní vodovod. Pro srovnání: Londýn se ho dočkal teprve za 148 a Vídeň dokonce až za 378 let. Od té doby se už více než pět set let všechno důležité v Sarajevu odehrává v obchodní čtvrti, na trhu zvaném čaršija, přesněji pak kolem hlavního náměstí Baščaršija. V těchto místech odedávna tepalo neklidné srdce města. Tady se po mnoho generací horečně vyrábělo, obchodovalo, seznamovalo, dohadovalo, usmiřovalo- zkrátka žilo. Pracovalo tu až na šedesát různých řemesel. Střetávali se tu vojáci s buřiči a odťaté hlavy se kutálely po kamenné dlažbě. Právě sem přicházely karavany s unavenými cestujícími, aby si jejich členové odpočinuli v hostincích.

Trhovec se svým zbožím

... a dnes

I dnes toto místo kypí pekelným frmolem. Haldy lidí tu špacírující i zevlují, zahlédneme zde dívky zahalené do šátků i ty se slunečními brýlemi ve vlasech, staříky s burkami na hlavách i mladíky v dresech F. C. Barcelona. A především hromady zboží namačkaného ve skrčených krámcích: kabelky, koberce, porcelán, nejrůznější stříbrné, zlaté nebo korálkovité šperky, tepané a ryté mísy, vodní dýmky a nádoby na přípravu kávy - takové zdobené, uprostřed prohnuté plechovky s jedním dlouhým držákem - těch je tu vlastně ze všeho nejvíc. Ale kromě nich ještě i houpací sítě, svatební šaty, obojky pro psy nebo měděná zakončení střechy s půlměsícem. Prostě všechno nemožné. Jeden francouzský diplomat, když odcházel z tohoto města, napsal: "Často necháváme cosi ze sebe tam, kde jsem delší čas žili, ale v Sarajevu vždy zůstane kus našeho srdce." Nezbývá mi, než s ním souhlasit. A to i přesto, že jsem se tam - navzdory Nohavicově písničce - nestihl oženit.
ab
ab
ab
ab
ab