Popínavé rostliny hrají v zahradní architektuře nezastupitelnou roli. Jsou vhodným nástrojem pro zakrytí omšelých zdí, nevzhledných plotů a stěn, dokážou nahradit trávník, ozelenit pergoly, sloupy, vytvořit průchody, zkrátka na co si vzpomeneme.
Popínavky jsou svým způsobem růstu specifické rostliny. Na rozdíl od klasických stromů, či keřů nevytvářejí kmen, či kmínek, který by rostlinu udržel v klasickém růstu oproti gravitaci. Tato skupina rostlin má k dispozici pomocné orgány, kterými se zachytává o oporu, po které roste a kterou vyžaduje, aby rostla vzhůru.
Rozdělení popínavých rostlin podle způsobu uchycení
U jednotlivých druhů popínevek se rozvinuly odlišné způsoby, jak se ke své opoře přichytí. Podle způsobu uchycení pak vybíráme rostliny k různým druhům opor. Jinou rostlinu zvolíme k drátěnému plotu, jinou zase pro popnutí zdi, či pergoly.
Přichycení pomocí kořenů
Tyto rostliny používáme na zakrytí zdí a stěn domů, pergol a pevných souvislých ploch. Rostliny patřící do této skupiny se ke svému podkladu, či opoře přichytávají pomocí tzv. příčepivých kořínků, které vyrůstají po celé délce výhonu. Čím hrubší je plocha opory, tím lépe na ní bude rostlina držet.
Sem patří starý známý stálezelený břečťan - Hedera helix. Má radši stinné polohy, ale s dostatkem vláhy se mu dobře daří i na slunných místech. Dalším zástupcem je trubač - Campsis radicans, který je ovšem teplomilnější a potřebuje teplé jižní stráně a chráněné polohy. Hortenzie – Hydrangea petiolaris, je stejně jako trubač dosti náročná na teplo, navíc je náročná na půdu, kterou vyžaduje dobře hnojenou a humózní, s dostatkem vláhy.
Ovíjivé popínavky
Ovíjivé rostliny se bez umělé opory nikam šplhat nebudou. Jako vodítko jí pomůžeme vysazením ke sloupu pergoly, mříži, treláži, či zdrsněnému lanku. Pokud chceme rostliny vysadit ke zdi, je nutné od ní dodržet vzdálenost minimálně 15cm, aby měly dostatek prostoru pro pnutí.
Asi nejznámější ovíjivou popínavou rostlinou je vistárie. Tato nádherně kvetoucí rostlina, v sobě skýtá obrovskou sílu. Pokud se vistárie začne ovíjet kolem stromu, svou silou jej dokáže doslova „uškrtit“ a strom zabít. Proto jí vysazujte jen k pergolám, a jiným konstrukcím. Květy vistárie jsou hroznovité, fialové či bílé, podobné akátu. Aby nám vistárie bohatě kvetla, musíme hojně a pravidelně přihnojovat. Vistárie vyžaduje teplé, slunné polohy (chráněné jižní), propustnou, vápenitou půdu dobře zásobenou živinami.
Mezi zástupce ovíjivých popínavek řadíme hlavně druhy aktinidia. Aktinidie jsou vcelku bujně rostoucí rostliny, proto vyžadují kvalitní, humózní půdu s dostatečnou zálivkou a pohostinné stanoviště. Aktinidia poskytuje velice chutné plody - kiwi. Obdobnými nároky se vyznačuje podražec - Aristolochia macrophylla, který dorůstá výšky až 20m.
Na místa, kde potřebujeme rychlé pokrytí velké plochy, se osvědčí vysadit opletku – Fallopia aubertii. Je nenáročná, snese suché půdy, bez dostatku živin, znečištěné ovzduší a úpal. Opletka velice rychle se rozrůstá a vytváří tak ohromně velké plochy. Jako opora poslouží ocelové lana, staré stromy, pergoly, či zdrsněné sloupy, či tyče. Nevhodné jsou dřevěné treláže, protože by nemusely vydržet tíhu, rychlých (až 5m za rok) přírůstků. Fallopia kvete bílými květy, F. baldschuanica pak narůžověle.
Pnoucí dřeviny s úponky
Vyžadují pro svůj růst jemné mřížkování, sítě, či treláže. Oka mříží, by měla být o velikosti 10x10 cm. Rostliny se k opoře přichytávají pomocí úponků, které vznikly nejčastěji přeměnou (metamorfózou) listů, dále pak mohou vznikat ze stonků, či kořene.
Malokvěté plaménky nejsou nikterak náročné ani na stanoviště, ani na kvalitu půdy. Naopak je tomu u vyšlechtěných velkokvětých odrůd. Dopřejte jim světlé, slunné stanoviště, nejlépe jižní stranu. Důležitým faktem je, že spodní část rostliny je třeba zastínit nějakou trvalkou, která bude plamének chránit před uschnutím. Dalším zástupcem této skupiny je vinná réva. Pokud jí dopřejete dostatek tepla, světla a propustné, alkalické půdy, dobré vedení a řez, odmění se vám sladkými hrozny.
Rostliny s adhezivními terčíky nepotřebují žádné drátěnky, pletiva, či treláže. Terčíky mají dokonalou schopnost přilnout k jakémukoliv podkladu, dokonce i na tak hladké povrchy, jako je sklo. Nejznámějším zástupcem této skupiny, je přísavník trojcípý Parthenocissus tricuspidata a přísavník pětilistý - Parthenocissus quinquefolia. Milují slunná místa a spokojí se s horší půdou, ale pokud je půda dostatečně zásobena živinami, oplatí to bujným růstem. Na podzim se přísavníky krásně zbarvují do červených odstínů.
