Je pozoruhodné, jak malou část pozornosti věnují lidé svému bydlení. Jak málo je tato oblast chápána jako činnost či životní projekt a jak mnoho se pojímá jako neutrální prostředí pro jiné a zdánlivě důležitější aktivity.
Bydlení však není statická část života, ale neustálý proces změn, pokud možno k lepšímu. Přes nekonečný tok technologických inovací (v poslední době je to například transparentní beton s optickými vlákny místo armatury) zůstává lidská potřeba obývat určitý prostor do jisté míry antropologicky konstantní.
Dá se hovořit o antropologii bydlení, i když se nikdo nepokusil nastínit obsah této případné disciplíny. Porozumění „místu člověka v kosmu“, jak je rozvrhl Max Scheller ve své stejnojmenné knize, Helmuth Plessner či jiní zástupci filozofické antropologie, je nutné pro pochopení těch zcela nejpraktičtějších otázek spojených s bydlením. O to víc to platí, jestliže zcela měníme svoje životní podmínky a kupujeme nový byt či dům.
Mnoho domů má okna zbytečně orientována na sever
Antropologie pro architekty
Když procházím svým novým prostředím, tedy Prahou-Zbraslaví, překvapuje mě, jak málo stavebníků soustředilo například okna na jih. Proč je umisťují více na sever? Často se investoři chovají, jako by neexistovaly místní klimatické poměry, neohlížejí se na to, kde je jih, jak rotuje slunce v různých ročních obdobích, která strana pozemku je jak osluněná a v kterou denní dobu. Koncentrovat větší počet oken či přímo francouzská okna na jih je přece logickou potřebou tepla a světla.
Jak uspořádat vlastní byt
Podobně neteční jsou lidé k vnitřní dispozici svého bytu. Skutečně dobrý architekt se pozná kromě jiných předností také podle toho, že se nejprve důkladně seznámí s potřebami a provozem svého klienta. Nastěhuje se k němu a pak teprve rozvrhuje dispozice, přemýšlí nad funkčním uspořádáním, aby vyhovovalo všem, kdo tam budou bydlet.
Stejné je to s vybavením a mobiliářem bytu. Není to snadný proces a vyžaduje to znát trh v celé jeho šíři – od podlah, přes vodo- a elektroinstalaci až po nábytek a osvětlovací tělesa. Mnozí se utopí ve zdánlivé nepřebernosti nabídky, protože nerozumějí svým potřebám. Jaký je můj vkus a vyjadřuje skutečně mou osobnost? Čemu se hodlám nejvíc věnovat, když jsem doma a má to, čemu se věnuji, být vidět nebo to má zůstat skryto před návštěvami? Chci ze svého bytu něco jako salon (byť doba salonů už dávno minula) nebo spíš tusculum ve smyslu tichého soustředění se na práci, obzvláště je-li spojená se studiem?
Při zlepšení finanční situace se lidé stěhuji z panelových sídlišť
Povstání panelových sídlišť
Antropologie bydlení ukazuje společné prvky v různosti lidských potřeb. Bydlení je na jedné straně segregační, vydělující mechanismus, který odděluje reprezentanty okázalé spotřeby (autorem tohoto pojmu je americký sociolog Thorstein Veblen) od těch, kteří obývají holobyty, ale na druhé straně působí ze sociálního hlediska integračně. Výtržnosti loňského listopadu ve Francii ukázaly, nakolik je bydlení důležitým integračním prvkem, který Francouzi přes veškerou snahu netlačit přistěhovalce ze subsaharské Afriky do ghett podcenili. Hlášení tajných služeb odhalila, že násilnosti neměly ani politický, a dokonce ani sociální podtext. Byly výrazem frustrace, na níž se podílela okolnost, že i hodně opečovávané čtvrti se liší od těch dobrých adres právě vysoce rozdílným statutem bydlení. A skutečně bohaté ekonomiky mají možnost zajistit co největší dostupnost kvalitního bydlení, což se u „subsaharců“ právě nepovedlo.
Co potom naše Chánovy nebo hojná panelová sídliště, která sice naštěstí mají stále pestrou sociální skladbu, ale přesto vyšší příjmové vrstvy se z nich stěhují, jakmile se jim naskytne příležitost. I to je součást antropologie bydlení, jejíž „učebnice“ stojí před případným autorem jako nejen zajímavý, ale i naléhavý úkol.
