Minule jsem v článku Krabice všude, kam se podíváš psala o tom, že nám dovezli spoustu krabic, kde se ukrývá naše budoucí nová kuchyň. Nyní jsme pokročili. Bydlíme na stavbě!
Náš byt právě vypadá takto: kuchyň je prázdná, bez podlahy, s kabely od pánů elektrikářů a s žárovkou visící ze stropu; obývák zabírá nábytek ze staré kuchyně a jeho vybavení se krčí pod velkou plachtou uprostřed místnosti; dětský pokojíček zabírají krabice s novou kuchyní, která je rozložená do posledního šroubku.
Nejlepší je ložnice, kam se přestěhovalo veškeré nádobí. Na komodě tedy máme po třech kusech od talířů, misek a hrnků, které používáme a myjeme v umyvadle. Zbytek je vyskládán tam, kde bylo zrovna místo. Tudíž všude. Když ráno vstávám, ladně přešlapuji hrnce, pánve a skleničky. Přijdu si jako na blešáku, kde jsou na zemi vystavené různé nesourodé věci.
Nejčastější otázka, která v těchto dnech u nás doma zaznívá, je „Nevíš, kde je…?“ Týká se všeho možného, protože máme všude všechno a nikde nic.
Prozatím jsme podporovali výdejní okénka, což díky jistým památkám asi hned tak nezapomenu. Totiž: abych udržela alespoň špetku kultury stolování, nechala jsem naší Emily jíst u sebe na pracovním stole. Kromě toho, že jsem z monitoru už dostávala trochu od každého jejího pokrmu, na zdi za ním svítí čtyři flíčky v barvě boloňské omáčky, co měla předevčírem.
Nicméně včera jsem se odhodlala k dobrodružnému činu: uvařit domácí večeři. Zvolila jsem dvouchodové menu, o kterém byste řekli, že je snadné, nicméně není tomu tak, máte-li k dispozici jen elektrický vařič s jednou plotýnkou. Šlo to sice pomalu, ale nakonec se zadařilo, byť jsem se asi pětkrát spálila, načež se mě dítě ptalo, proč si nevezmu chňapky. To byl samozřejmě báječný nápad, ovšem kdybych věděla, kde jsou.
Zítra pokládáme podlahu, o víkendu malujeme a v pondělí přijdou montéři. Lze doufat, že brzy budeme bydlet zase normálně… A to je dobře, protože dítko v noci málem spadlo do krabice s balíčky těstovin a luštěnin.
Příště už s fotkami PŘED a PO!
