Minule jsem psala o tom, že jsme nakonec skončili ve velkém obchodě. Má to svoje výhody i nevýhody.
Jsme o krok dál, ale jen o malý
Při zaměřování se dozvíte, jak musíte nechat předělat elektřinu a případně i vodu. V našem případě naštěstí pouze to první. A tak jsme dostali „protokol“ o tom, kde co má být a jaké jsou přesné rozměry. Pán, který toto přijel provést, se pozastavil nad tím, proč architekti do malého prostoru pro kuchyň vměstnali ještě zkosený strop a vchod na terasu. Nezbývalo mi nic jiného, než pokrčit rameny a podotknout, že nad tím už se pozastavujeme sedm let a stále jsme na rozumné vysvětlení nepřišli.
Nicméně po tomto úkonu jsme o pár dní později opět vyjeli do prodejny všem tak dobře známého řetězce… v té době naštěstí ještě otevřeného. Dvě hodiny jsme ladili drobné detaily, protože tentokrát jsme v navrhovacím studiu chytili velmi praktickou dámu, která si uměla poradit absolutně se vším. Nešlo jí tedy na rozum, proč máme tzv. hluchý roh, tedy zaslepenou skříňku, ke které nepovede žádný přístup. Trochu jsem se bála, ale popravdě jsem řekla, že její kolega nebyl přesvědčený o existenci jiného řešení. Hodila oči vsloup a prohlásila, že „se normálně vezme větší skříňka, tady a tady se to fikne, tím se zkrátí,“ a pak ještě dodala „Jo, montéři budou trochu prskat třeba, ale když si vezmete někoho šikovného, co se nad tím zamyslí, bude to v pohodě.“ Potlačila jsem v sobě touhu zeptat se jí, zda by nám to nemohla namontovat ona, protože bylo evidentní, že ví, která bije.
Jenže to bychom nebyli my, aby se ještě něco nestalo. Paní klikala, hledala v seznamech, zaškrtávala, odškrtávala, načež nám oznámila, že skoro všechno mají ve skladech. Chyběla a dodnes chybí pouze rohová skříňka, kterou snad někdy někdo, ideálně ještě letos, v továrně smontuje. Jenže je koronavirová krize, a proto nikdo neví kdy. No a jestli si myslíte, že jde kuchyň dát dohromady a pak jen chybějící část dodat, mýlíte se. Od rohu se začíná, takže se nikam zatím neposuneme.
Už to vezou
Kuchyň složenou v krabicích nám přivezli dva pánové. Běhat do třetího patra bez výtahu není zrovna příjemná disciplína. Ač jsou zřejmě zvyklí, bylo mi jich líto a vůbec jsem nevěděla, jak se mám chovat. Chvíli jsem uvažovala, zda bych jim neměla podávat vodu, jako se to dělá na maratonech. O to víc mě zaskočil dotaz jednoho z nich, zda nemám ibalgin. Tak ráda bych mu pomohla od bolesti, za níž jsem se cítila trochu vinná. Hrabala jsem v domácí lékárně, ale nic, co by mu mohlo pomoci, jsem nenašla. Trapně jsem nabídla aspoň jahodový dětský sirup, ten ovšem s díky odmítl.
Dítko má nyní v pokojíčku krabicovou hradbu. Je nadšené, protože už týden dopředu jsme prováděli pozitivní motivaci zdůrazňující, že na karton bude možné malovat dle libosti. Doufáme, že než všechny krabice vyzdobí, budeme mít doma i chybějící skříňku.
