Nestává se často, aby vrtkavé vlny veřejného zájmu čeřilo architektonické téma, konkrétně aktuálně široce sdílená kontroverze kolem zbourání Tesca na Národní třídě v Praze.
Oblíbený i zavrhovaný obchodní dům je totiž krásným příkladem obecnějšího problému. K jeho alespoň letmému načrtnutí je třeba faktograficky zpřesnit zadání. Obchodní dům Tesco, někdejší Máj, navrhla v první polovině 70. let minulého století trojice později slavných architektů (shodou okolností všichni členové slavného libereckého SIALu) Miroslav Masák, Martin Rajniš a John Eisler (ten se později etabloval i na světové architektonické scéně).
Obchodní dům Tesco na Národní třídě v Praze
Světový unikát
Obchodní dům na jedné straně nevyhovuje současným parametrům (ale to lze řešit citlivou rekonstrukcí), na druhou stranu je nejlepším dokladem českého mašinismu. OD Máj předběhl v realizaci o dva roky dokonce i slavný Centre Pompidou v Paříži od Renzo Piana a Richarda Rogerse, s nímž sdílí podobné tvarosloví (otevřený půdorys, přiznaná vzduchotechnika a další prvky). Je tedy světovým unikátem. Tesco chce bourat, historik architektury Rostislav Švácha naopak podal návrh Ministerstvu kultury na zapsání do seznamu kulturních památek. Najít rovnováhu mezi potřebami přítomnosti a touhu zachovat kulturní dědictví minulosti je vždycky velmi obtížné.
Stavba obchodního domu Máj v 70. letech minulého století
Veřejná diskuse žádoucí
Obtížnost rovnováhy však můžeme snížit racionální artikulací problému a kompetentní diskusí, jíž se nutně nemusí – ostatně to je velmi nežádoucí – zúčastnit jen architekti či historici umění, ale měla by na ní participovat i veřejnost. Ovšem s důležitým dodatkem kultivovaná. Architekturu je totiž třeba umět číst a k tomu už veřejnost nemá příliš příležitostí. Problém toho, co nejvíce obklopuje naprosto každého, tedy kvalita stavební produkce a urbanistické ztvárnění veřejných prostor, totiž nenachází a nenachází místo v médiích. Je to s podivem. Šaty, vkusné i sebenevkusnější, je možné hodit do popelnice, úděsná budova je nám však vnucena na desetiletí, možná i staletí.
Dvě fotografie srovnávající pohled na obchodní dům Máj
Pražské „Centre Pompidou“
Co bude stát na Národní třídě, tam, kde dominuje skvost mašinismu, možná určí lhostejnost veřejnosti, která možná uvítá odosobněnější a tuctovější stavbu, která nahradí někdejší Máj. Nevím, jak by se Pařížané tvářili na to, kdyby jim chtěl někdo zbourat před nosem Centre Pompidou a postavit místo něho tuctový hypermarket. Vsadím se o cokoli, že by vyšli do ulic. Do nich vycházejí kvůli daleko méně závažnějším kauzám. Proč tedy pražské „Centre Pompidou“ našlo tak málo obránců, a to dokonce i mezi teoretiky architektury (raději nebudu jmenovat)? V české veřejnosti totiž stále převládá mentalita komunismu – co je za vlastním prahem, je cizí, a co je před ním, je často obrazem tohoto nezájmu o krásu tvarů a barev obecně. Takže i otázka, co chránit a co zbourat, často vyústí v odpověď: zbourat. Odpověď je totiž nasnadě, aniž by vůbec byla nastolena otázka. A tak asi přijdeme o velmi cennou architekturu, která spoluvytváří jednu z pražských tepen. Z ostudy bude kabát, protože až se to donese slavnému Johnu Eislerovi do Galgary, zví to i mezinárodní veřejnost. A střed města zaplní další tuctová stavba.
