Každý kulturní okruh nebo každý stát, případně národ má své typické rčení, jímž se definuje jeho vztah k bydlení. Britové mají své My house is my castle (Můj dům, můj hrad), my máme své bydlo, které nás pálí …
Staří Římané byli ve svém domě svými králi (Domi suae quilibet rex) a preferovali vlastní dům (Domus propria domus optima). Přísloví o bydlení mají určitou výpovědní hodnotu, pokud je spojíme s jinými znaky.
Pro Brity je jejich dům hradem, zatímco Čechy dobré bydlo pálí
Někdo bydlí, někdo nadává
Pro Brity je jejich přísloví o domě jako hradu nutné spojit se statistikou, z níž by vyplynulo, že v jejich populaci je daleko více zastoupeno individuální bydlení. Pálení dobrého bydla vypovídá o české společnosti v okamžiku, kdy zjistíme, že velká část českých respondentů preferuje jiný typ bydlení než „provozuje“, ale že od nadávání na vlastní osud k odhodlání ke změně je velmi daleko.
Pro Čechy není bydlení nejdůležitější
Společným znakem velkých rozdílů ve formě a kvalitě bydlení je důležitost, jakou přikládají svému bydlení jednotlivé společnosti. Američané jsou mobilní a proto se nefixují na jedno místo tak výrazně jako Evropané, jedni i druzí však přikládají velkou váhu bydlení.
Češi a do jisté míry všechny bývalé satelity někdejšího Sovětského svazu se od zbytku liší v tom, že v žebříčku hodnot je bydlení spíše na spodních příčkách. To se odráží nejen v malém podílu celkových rozpočtů domácností na investicích do bydlení, ale i v lhostejnosti k tomu, co okupuje veřejný prostor.
Jak je na tom česká architektura?
Bydlení jako synonymum života
Slavný světový architekt Aldo Rossi přitom říkal: „Stavba, architektura, představuje jakýsi primární prvek, na nějž je naroubován život.“ Jinými slovy je bydlení synonymem života, byť ho nevyčerpává – jsou i jiná synonyma. I z přísloví, když nejde o život, nejde o nic (existují i vulgárnější varianty tohoto rčení), by se dalo dovodit, že nejde-li o bydlení, jde o drek.
Proč tedy investuje česká populace tak málo do bydlení, proč neexistuje víc informačních kampaní k důležitosti toku peněz na bydlení, proč se tak málo píše v denním tisku o kauzách domů, které měly stát na veřejných prostranstvích a naopak o kauzách budov, které vůbec neměly spatřit světlo světa?
Chybí masivní proud apelů, informací a přesvědčovacích technik, jenž by přesvědčil o tom, že bydlení není hra, ale vážný aspekt života, byť ho můžeme pojednat hravě a s úsměvem.
