Článek z kategorie: Archiv

Vyletět z hnízda

21 / 04 / 2006

173

Nedávno referoval denní tisk o sociologickém jevu, který kupodivu není jinak téměř vůbec veřejně diskutován. Mnoho mladých lidí zůstává bydlet u rodičů a nehledá si vlastní bydlení.

Nejde jen o společenský, ale i o ekonomický jev, jenž by měl znepokojovat developery, investory, realitní makléře a vůbec všechny, jejichž profesní náplní je jiným zajišťovat bydlení.

Podle průzkumů bydlí stále vyšší procento mladých lidí v jedné domácnosti se svými rodiči

Na vlastních nohou? Ne.

Znepokojivé množství (čísla se ale různí) mladých lidí místo hledání vlastního bydlení zůstává bydlet u rodičů i ve věku, v němž v celém euroatlantickém světě dávno stojí (a tedy i bydlí) na vlastních nohách. Je to prazvláštní jev ve světle toho, že volba vlastního bydlení stojí na konci emancipačního řetězu, který začíná pubertální vzpourou proti rodičům, pokračuje osvojením si vlastní životní role bez rodičovských terčů a končí nalezením (jež je ve skutečnosti celoživotním hledáním) místa v životě (profesní a jiné zakotvení). Bydlet u rodičů přece znamená ztrátu svobody a především, přes sebelepší mezigenerační vztahy, značnou závislost. Proč tedy část české populace dává přednost pohodlí za cenu závislosti před svobodou? Příčin je několik.

Pozůstatek dob minulých

Za prvé jde o relikt komunismu, který svou ekonomickou neefektivitou jiné poměry než závislost dětí na rodičích neumožňoval. Tato ekonomická nedostatečnost zakódovaná do politické struktury plánovaného hospodářství někdejším diktátorům vyhovovala. Sociálně reprodukovala lidi závislé nejen na rodičích, ale i na režimu. Sociální nezralost lidí, kteří neuměli (leckdy z ekonomických důvodů ani nemohli) vylétnout z rodičovského hnízda, šla režimu k duhu. Sociálně zralý člověk je přece potenciální kritik a nepřítel. Tato sociální nezralost se stala osudem i části porevolučních generací. Setrvačnost je silnějším masivním společenským trendem než inovativnost a dynamika.

Do důchodu ve třiceti

Za druhé jde o demografickou situaci. Současná depopulační deprese neslibuje právě optimistické vyhlídky. Propast mezi počtem produktivní a neproduktivní populace se prohlubuje a je jen otázkou jedné generace, než zcela padne společenský institut mezigenerační solidarity, tedy důchody, a tím se ti, kteří dnes vstupují do života, ocitnou v sociálně velmi zranitelné pozici. Nebudou mít důchody, ale zároveň jim jejich pozice na trhu práce neumožní pracovat (je ovšem možné, že se demografický deficit sníží imigrací z takzvaného třetího světa). Proto si svým způsobem užívají důchodu třeba ve třiceti, čímž zcela staví na hlavu dosavadní demografický model. Nechtěně tím ještě prodlužují produktivní fázi svých rodičů.

Mladí lidé v naší republice se nechávají živit od rodičů déle, než by měli

Ta naše povaha česká

Za třetí jde o selským rozumem detekovatelný a lidovým jazykem pojmenovatelný národní stereotyp – českou „vyčuranost“. Proč bych nevisel rodičům na krku, když ještě plavou nad hladinou? Proč bych druhé neobral o jejich právo na soukromí, když sám mohu být dítětem do čtyřiceti, padesáti (i takové případy znám)? Léta sociálního ponížení zanechala na české společnosti nesmazatelné stopy a až patologický nedostatek sociální empatie patří k nejhouževnatějšímu dědictví komunismu.

Ptačí říše

Toto chování ovšem ohrožuje zisky nejen developerů, lidí z realitního i bankovního světa, ale i (nikoli nadneseně řečeno) celé společnosti, která se tak oproti západní Evropě dostává do ekonomické pasti. Spočítal někdo, o jak velké zisky připravuje toto nedospělé chování realitní byznys? Je to divné, ale zatím si patrně nikdo nenamodeloval situaci, kdy by české (státní příslušností) přerostlé děti opustily rodičovskou opatrovnickou a hledaly hypoteční, úvěrové a jiné možnosti vlastního bydlení. O kolik by se zvedly zisky? Můj odhad je v řádu miliard. Embryonální poloha této části české populace nejen produkuje sociálně velmi nezralé lidi, ale ochromuje stavební ruch. Mělo by se to změnit, a to znamená, mělo by se s tím něco dělat. Člověk si tedy může položit otázku, kterou jistá televizní reportérka kladla stereotypně při všech příležitostech a za všech okolností proto, že jinou neuměla položit: A kdy to bude? (Ano, uhádli jste!) Milá paní redaktorko, bude to tehdy, až vyletět z hnízda bude patřit k dobrému společenskému tónu. Ostatně etologie nás poučuje o tom, že opuštění hnízda patří k základním sociobiologickým potřebám. Nebo je snad Česko zvláštní ptačí říší, kde ztučnělí ptačí jedinci nakonec svou vegetativní vahou hnízdo rozkotají a to se rozpadne v prach?