Článek z kategorie: Archiv

Televize v bytě: oltář, nebo kus nábytku?

27 / 04 / 2006

286

Uspořádání předmětů v bytě vypovídá o životním stylu a mentalitě obyvatele domu či bytů víc než cokoli jiného. Tím spíše pak televize, jejíž umístění v bytě napovídá, kolik času věnujeme televizním programům a jak velkou důležitost přisuzujeme tomuto médiu.

Tohoto fenoménu se chopil svým systematicky sociologizujícím způsobem český fotograf Jiří Hanke, aby v cyklu TV Image předvedl i hodně absurdní stránky zbožnění televize.

Opečovávaná televize na místě jinak vyhrazeném pouze milovaným osobám. Foto: Jiří Hanke

Symbol šťastných konců

Mnoho lidí skutečně umisťuje televizní přístroj tam, kde dříve stály domácí oltáříčky nebo visely obrázky svatých. Tento kvazireligiózní moment dominace televizního přístroje v reprezentativních místnostech bytů je velmi frekventovaný a neoddiskutovatelný. Televize vytváří umělou realitu, která přináší úlevnou stránku života a to i tehdy, když prezentuje násilí a zmar. Nakonec dobro vždycky v protikladu ke skutečnému životu zvítězí. Televize se nejenom umisťují v mnoha, a troufám si odhadnout i většině českých (a troufám si dodat, že nejen českých) domácností na čelná místa, na „titulní stranu“ „parádního“ pokoje, ale rovněž se (stejně jako druhdy domácí oltáříky) dekorují, jak ostatně dokládají fotografie Jiřího Hankeho, kladou se na ně keramické sošky, dečky, zdobí se vším, co většinou pokládáme za možné i nemožné.

Televize jako důstojný podstavec pro drobná "umělecká díla". Foto: Jiří Hanke

Neodmyslitelná součást života

Jiný vynikající českých fotograf Jindřich Štreit si zase ve svých fotografických dokumentech všímal jiného aspektu televize, a sice její všudypřítomnosti ve veřejných a soukromých prostorech. Všudypřítomnost televizního přijímače a jeho kvazisakrální úloha posvěcovat každodenní bydlení je mimo vši pochybnost. Jistě by to bylo jedno z témat pro etnografy a religionisty, kteří se zabývají pseudoreligiozitou dneška. Tato posvátná stránka televize ostatně pronikla i do každodenní mluvy. „Tamhle je oltář,“ zněla za komunistické prezenční vojenské služby častá výzva těm, kteří nesledovali povinné zprávy v televizi.

Čím je pro vás televize? Oltářem nebo bednou? Foto: Jiří Hanke

Digitalizace jako hrobař kultu

Dekorování a privilegování televize, které v protikladu k jejímu majestátu říkají mnozí „bedna“, vyjadřuje skutečně sílu, kterou toto médium v dnešní společnosti ještě má. Snad ji ztratí paradoxně cestou zlepšování televizního přenosu a hlavně způsobu přijímání, protože digitalizace nepřináší jen obraz s daleko větším rozlišením a tedy vizuální kvalitou, ale hlavně i nový, interaktivnější přístup, respektive proměnu pasivního televizního diváctví v (inter)aktivnější a tvořivější recepci. Digitální televize učiní z leckterého diváka i střihače, který si sám určí temporytmus filmu, který bude sledovat, určí si sám pořadí sekvencí, stejně jako je v režimu textového editoru možné přehazovat věty a odstavce a tím text daleko lépe strukturovat, než to umožňoval „lineární“ způsob psaní na mechanickém psacím stroji. Možná že potom dojde i k sekularizaci televizního přístroje, že se přesune z čestných míst v obývacích pokojích do pracoven na počítačové stolky k desktopům i laptopům. V tom momentě pak už nebude skvělý cyklus Jiřího Hankeho TV Image komparativním svědectvím o přítomnosti, ale o minulé éře kultu televize.