Extrémně tvrdé sklo
Významnou měrou bylo velkoplošné rovné či ohýbané sklo v architektuře a ve stavebnictví využíváno již v první polovině 20. století. Dnes se vrací v mnohem větší míře, protože jsme díky moderním postupům schopni dodat mu nové vlastnosti a upravit ho ke konkrétnímu účelu. Například pokud je vystaveno extrémním teplotám, vysokým tlakům či jiným výjimečným podmínkám na fasádách výškových budov a podobně, volba obvykle padne na bezpečnostní kalené sklo, protože běžnému sklu by za takových podmínek hrozilo popraskání. Nebezpečné by mohly být i případné ostré střepy. Princip kalení skla spočívá v jeho zahřátí na vysokou teplotu a následném ochlazení. Získáme tím velmi tvrdý, ale křehký materiál, který nelze řezat či provrtávat. Pokud jsou úpravy nutné, provádí se vše před kalením. Samotné kalené sklo lze pouze pískovat, brousit nebo jinak povrchově opracovávat. Tvrzené sklo je několikanásobně pevnější než běžné, pokud se rozbije, rozpadá se na drobné neostré úlomky. Z takto upraveného skla se vyrábí nejen interiérové vybavení, ale i vnější obklady stěn, prosklené autobusové či tramvajové zastávky, střechy, fasády domů a podobně.
Nejčastější použití skla v exteriéru
Dalšími úpravami získá sklo i další nové vlastnosti – pro výborné tepelně-izolační schopnosti je využíváno často jako fasádní materiál. Chrání budovy před přílišným chladem i horkem, hlukem, prachem, s antireflexní povrchovou úpravou zabraňuje prostupu ostrého slunečního světla. Stále si zachovává svou transparentnost a díky tomu v budově nemáme pocit klaustrofobie, naopak třeba i v zaměstnání můžeme zvednout oči od čísel a nechat je odpočinout pohledem do zeleně. Nejběžněji jsou používány rovné desky, stále častěji se ale objevuje sklo ohýbané. Velmi atraktivní je takzvaná organická architektura inspirovaná tvary živých organismů, jejím předním představitelem byl například Jan Kaplický. Zřejmě nejobvyklejším sklem jsou okenní tabule, které lze považovat za prvek exteriérový i interiérový, protože ovlivňují vnitřní i vnější prostor. Při výběru oken klademe důraz nejen na rámy, jejich barvu a materiál, ale i na kvalitu prosklení – zda jde o izolační dvojskla, trojskla nebo skla jednoduchá. Problémem nejsou ani velké prosklené stěny nebo naopak pochozí plochy na terasách či skleněné markýzy z bezpečnostního skla, skleněná zábradlí a podobně.
Sklo jako konstrukční prvek
Sklo nemusí být ve venkovním prostředí použito pouze jako fasádní prvek, ale také jako plnohodnotný stavební konstrukční materiál. Zvláště v druhé polovině minulého století byly běžnou součástí obvodových zdí rodinných domů i veřejných budov vyzdívky z luxferů. Dnešní skleněné tvárnice mohou být duté, vhodné především pro vnější stěny, nebo plné, ty se hodí naopak pro vyzdívání interiérových příček. Luxfery staršího typu bývaly méně kvalitní – netěsnily, praskaly a nebyly příliš vzhledné. Sklo v architektuře může podle polohy budovy působit monumentálně,Dnes si lze vybrat z mnoha tvarů i barev, a jak venku, tak i uvnitř umožňují přirozený prostup světla a současně jsou i esteticky příjemné. Stěny ze skleněných tvarovek jsou však velmi těžké, jejich stavba je náročnější, nelze je použít všude. Proto se na trhu objevily plastové tvarovky. Práce s nimi je snazší, stěny jsou lehčí a uchovávají si dobré vlastnosti skleněných luxferů. Některé systémy umožňují dokonce objednat již hotovou stěnu podle rozměrů konkrétního otvoru. Velké skleněné plochy jsou nejen funkční, nezanedbatelná je i jejich estetická či dokonce výtvarná hodnota. Vypadají elegantně, jsou odlehčené, vysoce moderní, se zájmem pohlížíme na velké lesklé plochy s odrazy okolních budov, stromů, oblaků na obloze či slunečních paprsků. Takové budovy, ač vysoké a rozměrné, se mohou lépe začlenit do prostředí. Velké plochy mohou mít i takzvaný druhotný vizuální vliv – tvarem jednotlivých prvků a jejich upevněním je možné budovu opticky rozčlenit.
