Truhláři a řezbáři prodávají své zboží většinou do ciziny. Skvosty z jejich rukou jsou Čechům mnohdy nedostupné
Ručně vyrobený nábytek - dnes už vzácnost
Ručně vyráběný nábytek nebo jiné dřevěné vybavení interiéru se dnes v bytech a domech příliš často nevidí. Potencionální zákazníci ztratili na původní řezbáře a stolaře kvůli tlaku nadnárodních obchodních kolosů kontakt. Proto je ručně vyřezávaný či zdobený nábytek skutečnou vzácností. Mistři truhlářského a řezbářského řemesla však nevymřeli. Spíše se orientují na zahraniční trhy, kde za jejich práci platí zákazníci zlatem.
Z malé dílny do domu milionářů
Většinou v malých, ale útulných dílnách vznikají židle, stoly, poličky či skříně, jejichž krása se rovná renesančnímu nábytku. Kvalita je zaručeně vyšší než u běžného interiérového vybavení ze dřeva, které lze koupit v každém velkoobchodě. Také záruku na své zboží dávají řezbáři celoživotní a ne čtyřiadvacetiměsíční.
Řezbářská tradice přežila i komunismus
„V dílně začínal můj děda. Otec je sice také truhlář, ale za minulého režimu se moc soukromničit nesmělo a tak pracoval ve fabrice. Sem tam však nějaký kousek nábytku zhotovil. Pro známé či rodinu byly jeho dřevěné výrobky největším dárkem. Já jsem začal opět se živností a troufám si říci, že se mi docela daří,“ prozradil pan Antonín, truhlář z Beskyd.
Řemeslo, nebo umění?
Řezbáři a truhláři, kteří vyrábí ze dřeva skutečné skvosty, jsou doslova umělci. Svoji totožnost se snaží chránit, aby je neobtěžovali potencionální zájemci či zvědavci. Know how je nesmírně ceněno a každý z nich má svoji techniku a metodu zpracování nábytku.
Dobrá práce řezbářů nepotřebuje reklamu
Proto není skříň jako skříň a židle jako židle. Klientelu si příliš shánět nemusí, jelikož ji zajistí dobré jméno jejich výrobků. Většina zboží jde na export. „Samozřejmě, že nám je částečně líto, že musíme nábytek i další ručně vyráběné části interiéru prodávat do zahraničí. Solventních českých zájemců o naše výrobky však moc není. V Rakousku a Německu jsme však stále levní a vyplatí se jim pro naše zboží jezdit i několik set kilometrů,“ pokračoval truhlář.
Cena je odvislá od práce
Každá část nábytku je ceněna jinak. Nekvalitní zboží se však neprodává, jelikož není. „Stroj nepozná, zda je dřevo vadné, či má špatné vlastnosti. My bereme jen kvalitní dřevo, které není napadeno žádným dřevokazným hmyzem. Už to zvyšuje cenu výrobku. Každý kousek projde našima rukama. Když je jedna židle z více částí, tak to máte čtyři nohy, jednu opěrku, nejméně dvě vzpěry a také desku, na níž se sedí. Kromě toho, že se musí surové dřevo opracovat, je nutné jej také nakonzervovat tak, aby vydrželo. Výroba některých kusů nábytku tak trvá i řadu měsíců,“ uvedl pan Antonín.
Nejdále putovaly židle do Brazílie
Židle, stoly, skříně či poličky mají zvláštní osud. Podívají se tam, kam jejich výrobci nikdy. „Před dvěma lety jsme dělali s kolegou židle pro německého podnikatele. Ten má velkou firmu a její chod běží pod dohledem manažerů i bez něj. Proto se rozhodl, že se přestěhuje do Brazílie. Naše židle si bral s sebou a nechal si k nim na zakázku zhotovit velký dřevěný stůl s ornamenty. Ten si nechal přímo do své honosné vily dopravit letecky,“ pochlubil se truhlář.
O své živobytí se nebojí
Truhláři mají v dnešní době zelenou stejně jako všechny učňovské profese. Jedinou podmínkou jsou dobré oči a také zdraví. „Abych mohl vyrábět kvalitní nábytek, i s ornamenty musím mít dobré oči. Samozřejmě je u této profese zapotřebí síla a zdraví. Když je člověk šikovný, tak si žije nad poměry dnešní doby. Je však spousta těch, kteří viděli zlato a mamon, kvůli kterému svoji výrobu rozšířili do takové míry, že přestala být o rukou, ale začala být strojová. To je dohnalo ke krachu a dluhům,“ zakončil Antonín.
