Naše interiéry vypovídají o tom, že si s nimi nevíme příliš rady. Existují dvě krajnosti těchto rozpaků: sterilní styl s chromovaným nábytkem v obýváku, kuchyní jako z NASA a koupelnou jako laboratoří na jedné straně a ozdobnickým vetešnictvím na straně druhé.
V každém případě obě varianty – zdisciplinované bydlení a zabydlený chaos – vypovídají o fenoménu ztráty domova, v němž věci mají svou paměť. Není to jen paměť mobiliáře, který se někdy předává podobně jako nemovitý majetek z generace na generaci. Je to i paměť nábytku, který není sériovou výrobou z pásu, ale vzešel z rukou řemeslníka – truhláře a má tedy v sobě nejen novost nápadu, ale i patinu fortelu. Ztráta domova, která se projevuje v tom, že svůj byt chápeme jako pouhý příbytek, provizorium na své cestě odnikud nikam, vede k nomádské mentalitě, což není zcela přesný výraz, protože i nomádi jsou nějak na své kočovnické dráze ukotveni.
V bytě se dá buď žít, nebo přežívat
Bydlíme poslepu
Na jedné straně se ve svých příbytcích usidlujeme, jako bychom je nikdy neměli opustit, protože si nepřipouštíme konečnost svého života, na druhé straně je zavalujeme harampádím jako v nějakém provizoriu nebo je naopak zařizujeme jako vyprázdněné prostory k pouhému přežívání. Ve velkém vzorku bytů, jež jsem navštívil, byla jedna věc nápadná. Chyběla jim jakákoli individualita, stopa po charakteru těch, kteří v nich bydlí, odosobněnost a naprostá absence originality. Nežijeme v dobách vypjaté individuálnosti, jak se někdy zcela mylně říká, ale naopak v její naprosté ztrátě. Byty, jimiž procházím, jsou toho dokladem.
Doba úzkých horizontů
Bydlíme poslepu, protože žijeme v době úzkých horizontů. Politiku určují úzké horizonty od jedněch voleb ke druhým. Vyhraje-li protistrana, vše se smaže, lidé na ministerstvech se obmění až do úrovně uklizeček a jede se od nuly. Naše životy určují úzké horizonty pracovních cyklů, práce – odpočinek, práce – odpočinek ad libitum. Kulturu ovládají efemérní hvězdičky, které se stejnou rychlostí zmizí z obecného povědomí, s jakou se nečekaně vynořily. Věty už nedokážeme psát a vyslovovat v takové délce, aby myšlenka byla vyjádřena do konce, ale vyjadřujeme se v holých signálních soustavách. Ne nadarmo se tak uhnízdil v našem slovníku signál. Všichni vysílají signály, ale nikdo nic nesděluje. Stejné, nebo abych tomu ubral na kategoričnosti, podobné je to s našimi byty. Slepě přebíráme od druhých, jako hluší nenasloucháme svým vlastním potřebám, ale o to ochotněji jdeme ve směru krysařovy píšťalky, jež nás láká na koupi za každou cenu. I za tu, že jsme rezignovali na svou jedinečnost, která je naším základem.
