Kolik stránek papírových i elektronických je, a ještě bude věnováno drobným zkrášlením v bytě, nepatrným změnám, prostě tomu, čemu by se dalo říkat setrvačnost a stereotypnost bydlení.
Naproti tomu jak málo či spíše vůbec ne se veřejná rozprava o bydlení týká toho nejdůležitějšího – veřejných prostor. A přitom způsob, jak jsou utvářeny či spíše neutvářeny naše náměstí, ulice či další prostory, na nichž bychom měli sdílet společný život s jinými, je výrazem naší dnešní uniformity, stereotypnosti a nesvobody.
Prorůstání předměstí do volné krajiny dnes představuje vážný problém. Foto: Ekosys
Zeleň zvyšuje cenu
Bydlíme-li v sebekrásnějším bytě, ale obklopeni nemilosrdným pulsem autostrády, hypermarketem nebo obludnou panelovou výstavbou, pak je nám takový byt zhola na nic. Okolí našeho bytu je nedílnou součástí jeho kvality. To ostatně potvrdí každý realitní makléř. Velikostně a stavebně technicky srovnatelný byt v klidném, do zeleně zasazeném prostředí či v klidném městském zákoutí je vždycky tržně úspěšnější než jeho dvojče v dopravně dostupnějším, ale ekologicky nekvalitním prostředí.
Prorůstání předměstí do volné krajiny dnes představuje vážný problém, protože jsou ničeny cenné krajinné celky uniformními shluky energeticky náročných domků i obytných souborů. Bydlení v takových panelových sídlištích naležato, jak jim říkají architekti i urbanisté, nepřináší žádné uspokojení, jež sebou nese například městotvorně vzorný soubor rodinných domů. Jako vzorové, zdařilé příklady z nedávné historie lze uvést rodinné domy v Kozinci v Praze 10, nebo howardovský koncept zahradního města na Ořechovce v Praze.
Ve snaze zhodnotit pozemek do mrtě, staví investoři výškově nepřijatelné budovy. Foto: Jitka Žambochová
Služba člověku nebo mamonu?
Člověk má v sobě hluboce vtištěnou potřebu na jedné straně rozvíjet svou společenskou stránku, na druhou stranu neméně hlubokou potřebu soukromí. Obé dnešní výstavba nejen nepřináší, ale přímo popírá. Investor ve snaze zhodnotit pozemek do mrtě, staví výškově nepřijatelné budovy, které „přebíjejí“ své okolí a přitom je už mnoho desetiletí známo pravidlo a graf architekta Rolanda Rainera, že mezi zvyšováním podlažnosti a hustotou zastavění neplatí přímá úměra. Nárůst podlažnosti nepřináší zhruba od třetího, čtvrtého patra ani zvýšení hustoty obyvatel na hektar, nakonec ani zisk. Je to velmi prosté, protože růst podlažnosti vytváří nutnost většího odstupu z hlediska hustoty a nutnost jít s cenou prodávaných bytů z hlediska finančního. Není k tomu třeba nijak vysoká matematika a přesto se poptávka neubírá směrem, který by kupujícím přinesl kvalitní bydlení v kvalitním prostředí a prodávajícím větší zisky z kvalitnějšího zboží.
Tento trend je jako každý civilizační trend zvratný, ale musí vejít do obecného povědomí, že jde o problematický směr. Zároveň musí být známa alternativa k tomuto bolavému místu. Tím nejtraumatičtějším je anonymita prostředí, která přináší vážný sociologický problém: rozpad přirozených společenských vazeb.
Funkci neexistujících veřejných prostorů dnes přejímají nákupní galerie a hypermarkety
Předměstské pouště
Anonymita je dána současným převládajícím charakterem zastavění. To je zase určováno dominantním míněním o tom, jak má vypadat veřejný prostor, respektive předsudkem, že veřejný prostor není vůbec zapotřebí. Funkci neexistujících veřejných prostorů dnes přejímají nákupní galerie a hypermarkety, které proto mají velice často podobu náměstí, zákoutí a ulic. Bez těchto prvků se neobejde žádné město ani předměstí a přesto se dnes stavějí předměstí zcela bez jakékoli struktury. Vznikají beztvaré předměstské pouště. Dokud bude dost ochotných beduínů, kteří se dobrovolně budou v takových pouštích usazovat, bude dost investic na to, aby se takové pouště zakusovaly do stále se zmenšující nezastavěné krajiny. Tento stav zajisté potrvá do té doby, než vejde do povědomí, že za prahem bytu je to stejně důležité jako před ním.
