Skříně to s námi nemají lehké. K paradoxům tohoto kusu nábytku patří, že nejen vytvářejí úložní prostory, ale samy místo zabírají, to znamená samy úložní prostor potřebují.
Paradox skříně ještě nikdo nevyřešil, protože sice jakýkoli mobiliář je zároveň konkávní (jeho vnitřní objem je schopen pojmout věci) i konvexní (vnějším objemem zabírá prostor místnosti), ale skříně jsou většinou prostorovými uzurpátory, takže přímo ztělesňují tento geometricko matematický problém.
Paradox skříně patří k nejobtížněji řešitelným problémům vůbec
Hledání ideálu
Tento rozpor se snažily vyřešit avantgardisté ve 20. a 30. letech 20. století vestavěnými skříněmi. Hranice mezi úložním prostorem a prostorem místnosti vytvářela stěna. Ideální řešení? Jan Turnovský, geniální teoretik architektury, vynalezl v roce 1978 způsob nejúspornějšího balení dvou druhů těstovin: Do šestiúhelníkové krabice naskládal makarony a do nich, protože jsou duté, vložil špagety. Dosáhl tak matematicky vyčíslitelné úspory místa, kdy se dva druhy těstovin vešly do dvojnásobně menšího prostoru, než kdyby jako obvykle byly naskládány vedle sebe. Patent se neujal pro svou nepraktičnost: Kdo by ukládal špagety do dutých makaronů? Musel by se vynalézt speciální stroj a to jsou další náklady. Jenže princip úložnosti se dá využít i jinak.
Skříně jako makarony nebo špagety?
Abychom ušetřili místo, jež nám zabírají skříně, a zároveň získali úložný prostor, musíme se rozhodnout, kterou z rozporných vlastností skříně potlačíme. Jinými slovy- buďto budeme skříň chápat jako makaron, a tedy ji pojmeme jako „jímku“ na uskladnitelné předměty, anebo jako špagetu, a tím pádem musíme v bytě najít prostor, kam skříň uložíme. Ještě konkrétněji řečeno, zapustíme-li skříň do zdi, je to skříň-špageta, dopustíme-li, aby nám okupovala kus místnosti, je to makaron a v tom případě musíme o to víc využít její úložní prostory.
Ani vestavěné skříně nevyřeší paradox nábytku, který aby místo ušetřil, ho zabírá
Paradox, jímž se nic nevyřeší?
Jenže tím jsme paradox skříně nesprovodili ze světa, ale máme na krku další. Vestavěnou skříni jsme vyřešili problém prakticky, ale nikoli teoreticky, protože jsme se nezbavili dilematu úložního prostoru, který sám úložní prostor potřebuje. Samozřejmě z praktického hlediska je snesitelnější, když tím úložním prostorem je zeď, ale lze vůbec vyrobit skříň, která by nepotřebovala další „skříň“? Nelze, protože zcela triviálně a nematematicky vyjádřeno, by taková skříň musela být plochá. Tím by ovšem postrádala jakoukoli úložní kapacitu. Ale je docela možné, že nám chybí matematický model, který by nás dovedl k praktickému řešení, to znamená, že jednou možná vymyslíme skříň, která bude „jímkou na věci“, ale sama žádný prostor vyžadovat nebude. Jenže, kolik mezi námi chodí géniů, jako byl Jan Turnovský, autor snad nejpronikavěšího teoretického díla o architektuře, jež pod českým názvem Poetika zedního výstupku vydala Akademie výtvarných umění v Praze v roce 2004? Věřím totiž, že se najde někdo, kdo paradox skříně vyřeší a my z toho budeme mít užitek, protože kdo z nás nemá problémy s tím, kam umístit skříň, která nám velkopansky užírá místo v bytě?
