Všechna lidská sídla od nejstarších měst, jakými bylo Jericho, Çatal Hüyük, Haçilar a celá plejáda dalších, až po megapole dneška v sobě uchovávají rozpor. Na jedné straně jsou (a byla) města ponořena do kulturní paměti, na druhé straně vytyčují nové sídelní vize.
Města jednak čerpají z tradice dosavadního způsobu utváření sídel, avšak také v souladu s technickým, právním, politickým a sociálním vývojem se pokouší města i menší sídelní útvary nově konfigurovat. Tato dvojznačnost však není jediná. Na jedné straně má totiž člověk potřebu citově osvojeného, domovsky zakotveného místa a tedy stability, na druhé straně chce toto místo přetvářet, vylepšovat, měnit, a tudíž vnáší do svého bydlení prvek nestability.
Člověk svá sídla chce na jedné straně nově konfigurovat …
Budovat a bořit
Druhá tendence vyžaduje zříci se paměti ve prospěch vize. Avšak aby tato vize byla úspěšná, musí se ponechat i prostor paměti, protože utváření sídel se nikdy neodehrává na nepopsané desce, byť celá řada měst vznikla na „zeleném drnu“. „Založená“, „apriorní“ města mají výhodu většího manévrovacího prostoru, ale i ten je limitován, byť v imaginaci svých tvůrců, vzory už stávajících lidských sídel a danými prostorovými omezeními. Naproti tomu města „přirozeně rostlá“, „organická“ se musejí daleko více ohlížet na svou minulost. Navazují na to, co bylo postaveno, kultivováno a jejich role je ztížena právě touto nesnadnou polohou mezi pamětí a vizí.
… na straně druhé čerpá stále z tradice
Nahoře a dole, vysoké a nízké
Nika, kterou si vytváří člověk vždy zapuštěný do širokých a někdy nepřehledných společenských vazeb, má na rozdíl od niky živočichů svou přírodní i kulturní stránku. Město je nika, kterou osazuje lidská společnost nejen vůči přírodě, respektive proti jejím destruktivním účinkům (nepříznivé klima, eroze a degradace půdy, eutrofizace vodních ploch atd.), ale i proti retardujícím silám tradice, jestliže ta ztratí svou kulturně mobilizační sílu.
Zároveň jsou města způsobem, jak si člověk či lidská společnost symbolicky osvojuje prostor a čas. Rytmus města je jiný než puls přírody, každé město má svou orientačně symbolickou síť vztahů. Má své nahoře (věže, mrakodrapy, staré vodárenské věže, televizní vysílače) i dole (podzemní prostory metra, kanalizační sítě, celá skrytá technická infrastruktura), ale i své symbolické výšiny (reprezentativní budovy, paláce, luxusní hotely) a nížiny (oprýskané okrajové čtvrtě, slumy, favely).
Jestliže svatý Augustin pravil, že animae sedes est memoria (sídlem paměti je duše), pak je možné jeho výrok parafrázovat tak, že srdcem lidské kultury jsou sídla, ta městská i ta venkovská.
