Když se celý svůj život pohybujete především mezi papíry a betonovými bloky, jednou zaručeně přijde doba, kdy začnete hledat nějakou alternativu. Začnete vzpomínat na dětství, na babičku a její zeleninovou zahrádku, na její afrikány a bůhvíco všechno, co vás jako malé vedlo k rýpání se v hlíně a ke zlobě maminky i ke špinění vlastních rukou.
Když jste trochu povyrostli, radost ze zahrádky se rázem změnila v protivnou povinnost neustálého odplevelování záhonů, a přeci jenom, přiznejme si to, konkurenceschopnost rostlin vůči videohrám je na poli zábavnosti pro adolescenta mizivá. Svět zahradničení se tak od vás vzdálil. Čím více přibývalo povinností, tím i ubývalo tužeb trávit zbytek volného času mezi jahodníky a podpěrnými plůtky s hráškem.
Do současné doby se kolem a kolem dochovaly především nostalgicky láskyplné pohledy, kterými obdařujete zahrádky podobné těm vašim bývalým, a nezdá se nic krásnějšího než odpoledne strávené na slunci a s rukama v černé zemině. A volný čas trávený čtením poslední knihy Václava Cílka vás od těchto myšlenek také dvakrát neodvádí.
Na jednu stranu není možné neadorovat sterilitu a komfort bytů, které dopřávají minimum péče, a přesto jsou člověku věrným domovem. Na stranu druhou jej skutečně připravují o kontakt s čímkoli „přirozeným“ a „základním“, jako je příroda – ke které si nacházíme cestu v dnešní době především skrze práci s ním. A v tenhle moment a s těmito úvahami v hlavě pak stojíme u svých oken a dlouze se díváme na poslední městu se ubránivší strom pod našimi okny a říkáme si, že takhle to nemůže zůstat.
