Jak změnit byt v umělecký ateliér

 

Jaroslav Hrubý měl již jako obyčejný kluk výtvarné nadání. Po základní škole se vyučil malířem pokojů. Přesto tvořil výtvarná díla a rád maloval. Vždy to uměl skvěle s dětmi, a aby mohl učit, dodělal si střední školu a následně pedagogické minimum. Přijat byl na pobočku Základní umělecké školy do Města Albrechtic, kde ve školní dílně vytvořil díla, která jej a jeho žáky dostala do USA i do Vatikánu k papeži Janu Pavlu II. Ve školní dílně učitel Hrubý prostor k tvoření nemá, jelikož se věnuje jen dětem a rozšiřuje jejich talent a výtvarné nadání. Většinu svého volného času tráví na zámku v Linhartovech, který právě díky němu ožil a o nějž se stará. Přesto mu zbývají chvilky, kdy není se svou přítelkyní a chce tvořit. K tomu si nyní v bytě zřídil svůj ateliér.

  

 

 Od dětství už jako malý kluk jsem si rád četl životopisy slavných malířů a sochařů a prohlížel si reprodukce jejich děl. Od svých devíti let jsem navštěvoval tehdejší „ lidušku“ u pana profesora Jiřího Záviše. Velice rád jsem tam chodil, byla tam vždy legrace a velice dobrá parta kamarádů. Já jsem měl ovšem nejraději keramiku, vzpomínám, jak jsme s panem učitelem Závišem jezdili s dvoukolákem do cihelny na Petrovické ulici, kde jsme si nakopali hlínu, a pak jsme ji ve škole zpracovávali. Dodnes cítím tu krásnou vůni čerstvě nakopané hlíny. Možná, že je v tom ten prvopočátek mé lásky k tomuto materiálu.

Jako malíř natěrač jsem v OSP Krnov pracoval skoro jedenadvacet let. To, že jsem začal učit, byla náhoda a také osudová záležitost. V roce 1985 onemocněl na tehdejší pobočce v Městě Albrechticích pan učitel Ivan Volný a já jsem byl požádán panem ředitelem Dospivou o záskok, než se pan Volný uzdraví. Bohužel jeho onemocnění bylo nakonec tak vážné, že se již do školy nevrátil, a já jsem zde zůstal. Mohu říct, že se děti i jejich rodiče tohoto albrechtického a osoblažského výběžku staly mou velkou srdeční záležitostí. Vždy o sobě tvrdím, že mi osud dal daleko víc, než jsem si kdy mohl přát, a že mám velké štěstí na dobré lidi.

Za ta léta by to byla jedna docela velká škola. Mám radost, že přesto, že jsou již v mnohých případech různě roztroušeni po celé naší vlasti, nebo dokonce i v zahraničí, vždy se hlásí. Někteří se občas staví na kafe a kus řeči. A jak ten čas letí, v mnohých případech mi vodí do školy už své ratolesti. Přesto ale nejraděj vzpomínám na skupinu dětí, se kterými jsem začínal, byla to úžasná skupina děvčat a kluků, kteří chodili do výtvarky o sobotách i nedělích a díky jejich nadšení jsme mohli dělat velice zajímavé keramické celky.

S touto skupinou dětí jsme nejen tvořili zajímavé věci, ale také díky velké podpoře rodičů a přátel jsme mohli absolvovat velice krásné výlety u nás i v zahraničí. V mnohých případech to byly "moooc" zajímavé výlety na kolech. Navštívili jsme Holandsko, Francii a Švýcarsko a nevyhýbali jsme se ani naší vlasti. Jako výtvarníci jsme vždy pojali návrat s velikou recesí, takže v mnohých případech rodiče své děti jen velice těžko poznávali.

Co se týká diplomů, to je další krásná věc. Vždy jsem dětem říkal, že není důležité, jestli je člověk z Prahy, Bratislavy nebo z nějakého velkoměsta, ale pokud bude chtít a bude se snažit, může být třeba z „Horních Dolních Kotěhůlek“ a vyroste z něho osobnost. A ty diplomy jsou opravdu z mnoha zemí a jsou jen důkazem, že to funguje.

To je jeden z mnoha krásných okamžiků, kdy jsme hned v počátcích po revoluci mohli navštívit USA. Dá se říci, že nám dveře dokořán otevřel velký keramický betlém, který byl umístěn v krajanském spolku v Oklahomě. Naše děti ve školách učily keramiku a ze strany Američanů byl velký zájem se těchto keramických kurzů účastnit. Neustále jsme byli v kontaktu s novináři, a dokonce i televize odvysílala tříminutový šot. Mě osobně fascinovalo, že si tam váží opravdu každého člověka, který něco umí, bez jakékoliv závisti, tak jak je to v mnohých případech u nás. Celý pobyt zanechal na všech velký dojem. Na závěr celého pobytu jsme byli pozváni do jejich kapitolu, kde nám byl udělen titul Čestný viceguvernér státu Oklahoma za vynikající propagaci naší země v zahraničí. Takže jsme asi jediná škola, která má 12 viceguvernérů.

 

Pro mne to byl a je jeden z nejkrásnějších zážitků v životě. Svatý otec měl obrovské charisma. A mohu jen poděkovat osudu, že jsem se takového nádherného setkání mohl účastnit.

 

Naše republika byla vyzvána, aby se prezentovala na poli kulturním ve Vatikánu. Celou organizaci a zajištění měla na starost Ostravská diecéze. Ta začala oslovovat lidové řemeslníky a soubory s dlouholetou lidovou tradicí. A proto, že viděli náš keramický betlém, byli jsme požádáni paní Luňáčkovou o keramické ozdoby na 16metrový strom. Nakonec to byly čtyři tří metrové stromy a k tomu ještě přibylo pozvání do Vatikánu.

 

Zámek v Linhartovech a jeho okolí je další bonbónek, jenž jsem dostal od života. Je to takové dítě, které jsem si vymyslel a naučil jsem ho chodit, takže nyní jako správný rodič se o něj musím starat. Ale samozřejmě to není jen má zásluha, že zámek funguje, na tom má veliký podíl také paní Kaletová a její manžel. A když už jste vzpomněl zámek, tak poděkování si zaslouží všichni, kteří nám vždy podají pomocnou ruku. Je pravdou, že je to velice časově náročný koníček, ale protože většina kulturních akcí probíhá o prázdninách, dá se vše zvládnout. Ale musím také přiznat, že veškeré přípravné práce na další turistickou sezonu od zajišťování expozic až po úklid a sestavování programu řešíme s paní Kaletovou hned po skončení Mezinárodního linhartovského kulturního léta.

 

Asi to není to správné slovo srdcem. Spíše částí soukolí, které pohání strojek jménem zámek v Linhartovech. Ono si můžete vymýšlet a plánovat, ale pokud nemáte kolem sebe takové správné a opravdové přátele jako mám já, tak bych stejně nic nedokázal. V letošním roce jsme navázali velice dobrou spolupráci s muzeem v Krnově a také se zámkem v Hradci nad Moravicí. Díky nim můžeme v letošní sezóně ukázat návštěvníkům nové a zajímavé expozice.

 

V současné době, kdy vrcholí přípravy na slavnostní otevření turistické sezóny na zámku v Linhartovech, je to trošku složitější. Můj denní program je následující. Ráno jedu o půl šesté na zámek, v jedenáct jedu učit do školy, v 17 hodin jedu znovu na zámek a domů se vracím okolo půl desáté. A soboty a neděle jsem na zámku od rána do večera. Ale samozřejmě, že si nenechám ujít možnost něco vytvořit, třebaže už je hodně hodin.

Tato investice nebyla nějak finančně náročná, protože tvořím převážně keramiku. Potřebujete dobrý pracovní stůl, nějaké ty police a dobré nářadí a točnu, na které většinou dělám své „pajduláky“. A kvalitní hlínu.

 

Ateliér vznikal zhruba dva měsíce, protože jsem jej budoval většinou až když jsem se vrátil ze zámku.

 

To bych si nenechal ujít, první, co jsem začal tvořit, je triptych výjevu z Betlému. Je to reliéf, který chci do budoucna rozšířit o další díly. Dalším je „vodnikiáda“ a v současné době dělám cyklus „ Jak se klauni rojili.“

Nyní je vše podřízeno linhartovskému zámku. Otevření sezóny 31. 5. se blíží. Čeká mne ještě instalace několika nových expozic, kterými jsme obohatili další zámecké místnosti. Návštěvníci se mají opravdu na co těšit.

 

Rád bych v letošním roce představil veřejnosti svou novou kolekci „pajduláků“. Mám také domluveno několik výstav i mimo region. Vše se ale uskuteční spíše v tom podzimním čase. Na zámku plánuji společnou výstavu s Lubošem Stýskalou, ten představí své akvarely a já keramiku.