Anna je studentkou Arts managementu na VŠE, pracuje jako PR asistentka a zároveň se věnuje modelingu. V rámci pražského Fashion Weeku šla přehlídky pro návrháře Danielu Peškovou, Filipa Jakaba, ODIVI, LAFORMELU a další. Fotila například s fotografy Tonem Stanem, Mojmírem Burešem nebo Alexanderem Belem. Občas si taky zahraje ve filmu. Má ale ráda i svůj klid a k tomu věci s příběhem. Přesně tohle nachází v kubistickém domě na Smíchově s výhledem na Vyšehrad, kde bydlí se sestrou a kamarádkou. Předtím vystřídala několik pražských čtvrtí – klidný Břevnov, rušnou Národní třídu nebo historickou Malou Stranu. Přesto současná lokace kousek od Anděla vyhrává, a to hlavně kvůli dopravní i sociální dostupnosti a prostorovému řešení bytu. Ten je krásně prosvětlený a zrekonstruovaný, přesto si ponechal historického ducha, což zdůrazňuje i osobité řešení interiéru. Najdete tu ikonické křeslo Halabala, mísu od Tona Stana nebo plakát od Františka Kupky.
Aničko, máte tu spoustu starých, ale osobitých kousků nábytku. Jak jste byt zařizovaly?
Od začátku jsme myslely na to, že se po čase budeme zase stěhovat. Už jsem bydlela na tolika místech – nejen u nás, ale i v Německu, Anglii a USA – že už mám stěhování prostě v krvi. Právě proto se snažím nemít vztah k věcem, hlavně k nábytku. Potom je to pro člověka hrozně omezující, když se musí rozloučit třeba s milovaným stolem. Náš byt je taková skládačka. Něco jsme měly, něco jsme dostaly a něco sehnaly v bazaru.
Na zdech v bytě ti visí super obrazy. Odkud jsou?
Černobílou fotku ženy jsem dostala od Tona Stana, pro kterého jsem i fotila a postupně jsme se i spřátelili. Právě proto mám tu fotku ráda. Není to pro mě jen umělecké dílo od slavného fotografa, ale i symbol našeho přátelství. Potom tu je plakát od Františka Kupky. Ten jsem sehnala v antikvariátu v Miláně. V kuchyni zase máme takovou kuriozitu, obraz Ježíše v dřevěném rámu. Sehnala jsem ho na blešáku na Kolbence a už se mnou putoval několika pražskými byty.
Který kus nábytku patří mezi tvoje top?
Jeden unikátní kousek si s sebou „vozím“ do každého bytu, ve kterém jsem kdy bydlela, a to je renovované křeslo Halabala ze 40. let. Je po prababičce a měli jsme ho doma vždycky u pevné linky. Mám ho s tím spojené, takže je to takový můj kus domova, který mám a nejspíš budu stále mít v každém bytě.
Jak by měl vypadat tvůj vysněný byt? Bylo by to vůbec v Praze?
Můj vysněný byt je nějaký loft, možná i s přístupem na střechu, kde bych pořádala menší soirée s přáteli. Měl by mít co nejvíc oken, ideálně prosklenou jednu celou zeď s výhledem na město. Určitě by to měl být byt ve starém domě, ale zrekonstruovaném. Parkety, bílé stěny, mramorová kuchyně a samozřejmě ikonické kusy nábytku, rozhodně by tam nebyla žádná IKEA. Kombinovala bych antik s moderním designem, na zdech by nesměly chybět obrazy – Yves Klein, Pablo Picasso, Frida Kahlo. Na městě nezáleží. Kdybych se rozhodovala o koupi bytu, tak bych určitě brala byt v Praze, abych se měla stále kam vracet.
Vzhledem k různým aktivitám lelkováním doma asi moc času netrávíš. Čemu se aktuálně věnuješ?
Jsem v posledním ročníku bakalářského studia, takže se letos škole snažím věnovat víc, než je u mě běžné. Aktuálně pracuji na dvou projektech. S Prahou 7 a dalšími aktéry spolupracujeme na řešení problému nadměrného textilního odpadu a podílím se na přípravě Festivalu trezorových filmů ve spolupráci s kinem Aero. Do toho dělám asistentku PR, našimi klienty jsou jak módní značky, tak i návrháři a umělci. Módou jsem fascinovaná od dětství, a proto si teď vážím toho privilegia být přímo u jejího vzniku nejen z pohledu modelky, ale i z toho byznys modelu. V poslední době mě začalo také bavit herectví, zrovna tento týden jsem si zahrála menší roli v jednom studentském filmu.
