Termín metabolizmus známe z medicínské literatury. Své využití však našel i v moderní architektuře. Metabolické hnutí srovnává stavby a města s přírodou a vegetačními cykly jejího růstu a úpadku podle ročních období. Tato přirozená koncepce změny, která je pro metabolisty rozhodující, má své kořeny v krajině vycházejícího slunce - Japonsku.
Látková proměna se stala východiskem pro avantgardní architektonické hnutí, které si nemohlo vybrat výstižnější název než Metabolizmus. Podobně jako metabolizmus v lidském těle, který se skládá ze systematických cyklů, které jsou podmíněné individuálními charakteristikami organizmu, žijí podle metabolistů i města a stavby. Odborníci na architekturu považují metabolizmus za japonský experiment s novými formami bytové výstavby. Vznik metabolistického hnutí byl přímou odezvou na krizovou situaci v Japonsku po druhé světové válce. Jedním z nejnaléhavějších problémů, před nimiž se ocitli japonští architekti, byl nedostatek půdy využitelné pro bydlení rostoucího počtu obyvatel.
Kapsulární věž Nagakin v Tokiu od Kisho Kurokawy
Na čele s tradicí
O první experiment (1959 – 1960) se pokusil japonský architekt Kenzo Tange (1913 – 2005), který využil Tokijský záliv a vytvořil předměstí na vodě. Význam japonské tradice je pro tento projekt zřejmý. Tange předměstí navrhnul tak, aby se dalo prostřednictvím vyměnitelných dílčích jednotek neustále rozšiřovat nebo naopak zmenšovat. Tento výtečný nápad převzali i další metabolisté. Mezi nejznámější patřili Kiyonori Kikutake (1928) a jeho projekt plovoucího námořního města (Marine City 1958) a Kisho Kurokawa (1934) s návrhem kapsulární věže Nagakin v Tokiu (1972).
Sídlo a konírny Egestrom
Nové formy
Po roce 1960 se šedá eminence metabolismu, Kenzo Tange, odpoutal od základních pravoúhlých forem moderního hnutí a zkoušel možnosti betonu originálnějším způsobem. Kulturní centrum v Nichinanu (1961 – 1963) je exponovanou betonovou konstrukcí ze čtyř vzájemně propojených nepravidelných jehlanů. Sportovní haly pro tokijskou olympiádu (1964) zase experimentem s eliptickými půdorysy a střechami, které se obtáčejí kolem betonových stožárů. Tangův specifický japonský styl, spojený s použitím detailů a technologie moderního hnutí ze Západu, avšak hluboce inspirovaný japonskou kulturou a filozofií, měl nesmírný vliv na další generaci architektů. Proces zprostředkovávání mezi modernou a tradicí, v tom čase probíhal například i v Mexiku, Austrálii a Brazílii. Mezi nejvýznamnější architektonická díla z daného období patří sídlo a konírny Egestrom v Mexico City (1968), autorem kterých je mexický architekt Luis Barragán, dále náměstí Tří mocí v Brasilii (1958) od brazilského architekta Oscara Niemeyera a skvostná budova opery v Sydney, navržená dánským architektem Jornem Utzonem.
Kulturní centrum v Nichinanu a budova opery v Sydney
Mezi virtualitou a reálným světem
Moderna měla v Japonsku dlouhou historii. Teprve příchod spotřební elektroniky přiměl metabolisty zformovat se na Světové konferenci o designu v Tokiu v roce 1960 ve skupinu. Elektronika, od tranzistorových rádií po dnešní interaktivní mobilní telefony, argumentovali metabolisté, naprosto změnila rozlišení mezi veřejnou a soukromou sférou. Rádio se dá poslouchat kdekoliv, stejně jako je možné zabývat se soukromou činností zcela na očích veřejnosti. To mělo podle jejich přesvědčení hluboké důsledky pro domy, které si představovali jako jakési kabiny plné techniky; veřejné instituce, na něž pohlíželi jako na sítě a uzly; a město, jež byla podle jejich představ jakési hřiště pro nové zážitky. Jejich pestrá představivost vděčila za mnohé žánru science fiction. Světová výstava v Ósace v roce 1970 upoutala pozornost světa na japonskou ekonomickou zdatnost. Bohužel, v tomto období se skupina metabolistů začala rozpadat. Vztah mezi virtuálním a reálným světem však zůstává v popředí zájmu japonské architektury.
