Historie kultury stolování aneb jak šel čas s vidličkami, lžícemi a noži
456
Používání příboru je dnes pro nás zcela přirozené. Jeho přítomnost si leckdy ani neuvědomujeme. Tyto zdánlivě nicotné kousky nádobí nás provází od první kašičky po celý život. Nebylo tomu tak však vždy. Kukltura stolování se vyvíjela celá staletí.
Stále existují kultury, kde se jí pouze či převážně rukama (např. v Africe, Turecku nebo v Indii) a to i na večeřích v honosném stylu. Není možné brát to na lehkou váhu. I hodování rukama musí vypadat elegantně a vyžaduje dobré způsoby získané poctivým vzděláváním. Ani v Evropě se nepřestalo jíst rukama, i když množství jídel, které je přípustné takto konzumovat, se značně snížilo. V první řadě je to krájený chleba či drobné pečivo, které se na další menší kousky nekrájí, ale trhá. Rukama se jí také chřest. Pak krabi, humr, plátky sýra, drobné pečínky jako například křepelka nebo žabí stehýnka. U takových jídel by měli hostitelé nachystat misku s citrónovou šťávou na umytí prstů. Ta musí zmizet spolu se zbytky. Rukama se jí také sendvič. A to i v případě, že si jej objednáte v restauraci a přinesou vám k němu příbor.
Ani v Evropě se nepřestalo jíst rukama
První byla lžíce
Prvním jídelním nástrojem byla lžíce, která se na rozdíl od nože a vidličky používala již ve starověku. Do dnešních tvarů však i ona dospěla postupně. Ve středověku bývaly lžíce převážně ze dřeva. Pro bohaté rody, slavnostní příležitosti či pro zvláště vznešené stolovníky přišly do obliby lžíce ze stříbra.
Nůž s vidličkou na stole zdomácněly mnohem později. Zejména vidlička byla dlouho odstrkovaná a zneuznávaná jako ďáblův nástroj, který nepatří na stůl. Vývoj jídelního náčiní byl pozvolný, ovlivněný společenskými předsudky.
Ve středověku bývaly lžíce převážně ze dřeva
Pak přišel nůž
Nůž se na stole objevil jako druhý v pořadí. Nožem se při středověkých hostinách krájel chléb a maso. Nůž, který ležel na stole, byl k dispozici pro více hostů. Někteří si nosili svůj vlastní. Když byl nůž umaštěný, měl se otřít - nejlépe tak, že se zakrojil svrchu do bochníku. Dokud nebyly ještě známy vidličky, mohla se sousta chleba nebo masa napichovat na nůž, namáčet do omáčky a vkládat do úst. Jídelní nůž se zakulacenou špičkou se stal běžným až od 18. století.
Jako poslední si strávníci osvojili vidličku
Vstup vidliček (původně jen se dvěma rovnými bodci v rukojeti) mezi kuchařské a jídelní náčiní byl doslova dramatický. Byzantská princezna provdaná za benátského dóžete měla údajně již v 11. století svou osobní zlatou vidličku. Její počínání u stolu s vidličkou v ruce však bylo tehdy ještě považováno za něco nemorálního, až kacířského. Pozdější těžké onemocnění princezny se proto považovalo za trest boží. V 16. století již vidličku běžněji používali Italové, především pro konzumaci jídel z ovoce a podobných doplňků jídelníčku. Kolem roku 1630 ji však už používali ve vznešených francouzských kruzích všichni. Kolem roku 1700 ji měli i lepší měšťané v Německu. V Čechách se jedlo zlatými vidličkami zdobenými tyrkysem již v roce 1543 na zámku ve Vlašimi. Také vzhled vidličky se měnil. Původně dva rovné bodce v rukojeti ze slonoviny, rohu nebo dřeva se teprve počátkem 18. století přetvarovaly na tři kratší a také už prohnuté hroty. Tehdy již bývaly vidličky zhotovené z jednoho kusu, často ze stříbra.
Lžíci, vidličku a nůž jako ucelenou moderní jídelní soupravu začali hodovníci uznávat až v polovině 17. století.
Příbory prošli v uplynulých stoletích nemalými změnami
Příbory dnes
Stříbrné jídelní příbory v dnešních domácnostech jsou spíše výjimkou (či rodinnou památkou). Dnes běžně používáme jídelní příbory z nerezových materiálů. Přední světoví výrobci příborů nabízejí zboží vysoce funkční a kvalitní. Příbory jsou odolné vůči korozi, kyselinám a mají vysoký lesk. Jsou vhodné do myček a snadno se čistí. Jsou hygienické, chuťově neutrální, a tvarově stálé s rozmanitým dekorem, někdy v kombinaci se dřevem nebo plastem na rukojeti.
Kultura stolování začíná u kvalitního příboru
Nůž, vidlička a lžíce někdy nestačí
Základní sestavu jídelního příboru (lžíce, nůž, vidlička, dezertní lžička) rozšířilo postupně další přídavné náčiní, jako například různě tvarované nože a vidličky na rybí pokrmy, speciální nože s pilkou na ostří, moka lžičky, koktejlové lžičky, salátové příbory, speciální lžíce na špagety, vidličky na fondue, ale třeba i kleštičky na cukr atd. Odborníci uvádějí až 200 nejrůznějších druhů jídelního náčiní. Tyto doplňkové kousky jsou však spíše záležitostí luxusních restaurací nebo labužníků z „vyšších kruhů“, mnozí považují používání těchto unikátů spíše za projev snobství.
Výrobci myslí i na ty nejmenší - každý kus tohoto dětského příboru má na sobě usměvavý obličej
Jak rozmístit příbory na stole
Existují pochopitelně pravidla pro správné umístění příboru na stole. Při prostírání klademe příbor vedle talíře podle pořadí jídel - nejblíže k talíři položíme příbor, se kterým se bude jíst až nakonec. Počet příborů je limitován číslem tři na jedné straně talíře. Potřebujeme-li při mimořádně slavnostní tabuli více příborů, přidáme je na stůl až ve chvíli, když už upotřebené příbory ze stolu zmizely. Způsob umístění příboru: vidlička vlevo od talíře - zuby nahoru, nůž vpravo od talíře - ostřím k talíři, lžíce vpravo od talíře - dnem na stůl. Dezertní příbory (moučníková lžička, moučníková vidlička, dezertní nůž a vidlička, kávová lžička) se umísťují nad talířem, rukojetí na tu stranu, kterou rukou budeme jíst.
