Stejně rychle, jak si secese získala oblibu, ji také na počátku 20. století ztrácí. Téměř ze dne na den se k secesi začíná pociťovat averze. U řady architektů vede tento odpor k obnovení historických koncepcí. Neznamená to ale prosté opakování historismu - většinou dochází k určitým změnám, zejména ke zjednodušení forem.
V roce 1893 se v Chicagu koná světová výstava zvaná Kolumbijská expozice. Výstava je řízena v duchu a za účasti pařížských architektů. Areál výstavy je koncipován podle pravidel akademismu – s osami souměrnosti a s ulicemi zakončenými budovami v jejich čele. I jednotlivé stavby expozice jsou klasicizující. Výstava má mezi návštěvníky veliký ohlas. Dosud nikdy neviděli to, co je v evropských velkoměstech již zcela běžné – pečlivě rozvržený komplex s dlážděnými ulicemi, s osvětlenými parky a fontánami. Nebývalý ohlas Kolumbijské expozice ovlivňuje architekturu v USA až do třicátých let 20. století.
Obnovení tradic v Evropě
V Evropě dochází k obnovení historických, zejména klasicistních tradic nedlouho po roce 1905 a přetrvává až do roku 1930. Tradicionálně byly stavěny především veřejné budovy ministerstev, vysokých škol, knihoven a bank. Nejvýznamnějším klasicistním architektem této doby je Auguste Perret. Velký rozruch způsobuje již jedna z jeho prvních prací, a sice vlastní nájemní dům v Paříži z let 1902 až 1903. Budova se stává milníkem architektury. Poprvé je tu velká obytná stavba řešena jako železobetonový skelet, a to tak, že kostra je navenek přiznaná. Průčelí domu není rovné, ale ustupuje ve své střední části dozadu, žádný pokoj tak nevede do dvora a ze všech je výhled do ulice a na blízký park Tuilleres. Na odstupňovaných nejvyšších patrech jsou zřízeny terasy a na nich rozestavěny velké květináče se stromky. Tak zde dochází ke zrození myšlenky střešních zahrad.
Města co šplhají k oblakům
Od počátku 20. století se Perret zabývá rovněž otázkami stavby měst. V roce 1922 navrhl město z věžových domů o 65 patrech, spojených dopravními mosty. K realizaci sice nedochází, ale po ukončení 2. světové války se Perretovi šance k podobné realizaci přece jen naskytne. Byl francouzskou vládou pověřen obnovou válkou zničeného severofrancouzského města Le Havre.
A co na to Československo?
Ani v nově vzniklé Československé republice není tradicionální pojetí architektury vzácné. V případě veřejných budov ve 20. letech dokonce převažuje. Přední místo mezi tradicionálními architekty patří Antonínu Engelovi, který je mimo jiné autorem budovy ministerstva železnic a budov Českého vysokého učení technického v Praze - Dejvicích. Zvláštní místo mezi těmito architekty zaujímá Slovinec Josip Plečnik, v letech 1919 až 1934 architekt Pražského hradu. K hlavním dílům jeho osobité tvorby na Hradě patří úprava I. a III. hradního nádvoří, úprava Rajské zahrady, Sloupová síň, zařízení bytu prezidenta. V Praze Plečnik staví také kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech. Dobová vlna historismu ovlivnila naši architekturu ještě jednou, a sice mezi lety 1949 až 1956. V tomto duchu jsou budována například sídliště v Ostravě – Porubě, v Havířově a jinde.
