Historie bydlení: Nástup nových materiálů – skeletové stavby, beton a železobeton
294
Doposud uvedené příklady použití nových materiálů se týkaly velkých prostorů – hal, krovů či kopulí. Nyní se podíváme na to, jaké materiály se dostaly do popředí v souvislosti s čím dál oblíbenějším druhem staveb – s patrovými domy.
S prvním použitím železa u patrových budov se setkáváme opět v Anglii, a to v budovách přádelen vlny. Konstrukce těchto staveb jsou v podstatě shodné a vyznačují se tím, že jejich obvodové nosné zdi jsou cihelné, zatímco uvnitř jsou nosné zdi nahrazeny řadami litinových sloupů. Nosníky, do nichž jsou budovány ploché klenby stropů, jsou železné. Nejznámější je sedmipodlažní přádelna v Salfordu u Manchesteru vybudovaná v roce 1801. Typ staveb vyvinutý v anglických přádelnách se rychle šíří po Evropě a Americe a i u nás existuje celá řada takto vybudovaných továren.
Chicagská škola a zrození mrakodrapu
Mezi nejvýznamnější osobnosti razící cestu moderní konstrukci patří William Le Baron Jenney působící v Chicagu. Epochální význam má jeho budova pojišťovny Home Insurance Company, budovaná v letech 1883 až 1885. Stavba je označována za první opravdový mrakodrap. Až do výše šestého patra užívá Jenney litinových sloupů a železných nosníků, v sedmém patře je ale jako první střídá nosníky ocelovými. Po velkém požáru Chicaga v roce 1871 se Jeneymu nabízí celá řada podobných možností, neboť město prožívá doslova stavební horečku, provázenou chutí k experimentu a konstruktivním novotám. V Jenneyho kanceláři pracuje v této době celá řada mladých úspěšných architektů, pro něž se vžilo pojmenování chicagská škola. Největší osobností této školy je Louis H. Sullivan.
První výtahy
Výškové stavby by se nikdy nemohly uplatnit, nebýt dalších technických vynálezů. Nejdůležitějším z nich je osobní výtah. Poprvé jej předvádí Elisha Grave Otis v New Yorku v roce 1853. A v témže městě jej Otis také o několik let později poprvé realizuje v jednom obchodním domě. Ve druhé polovině 19. století se také začíná šířit ústřední topení a objevuje se telefon. Tyto novinky působí zpětně na možnosti nového řešení budov, které díky nim mohou být vyšší a rozlehlejší než dříve.
Vynález betonu a železobetonu
Daleko později, než železo, proniká do stavebnictví beton, tedy směs kameniva (štěrk a písek) a pojiva (voda a cement). Cement, který betonová směs musí obsahovat, vynalézá v roce 1824 anglický zedník Joseph Aspdin. Prostý beton je velice odolný na tlak, nikoliv však na tah. To je důvod, proč je po většinu 19. století používán hlavně pro konstrukci základů staveb. Stavebním materiálem vhodným pro široké použití se však záhy stává železobeton - tedy beton, který je uvnitř vyztužený ocelovými pruty, ocelovou sítí či podobnou výztuží. Výztuž zpevňuje beton především tam, kde je konstrukce namáhána na tah, neboť tomuto namáhání samotná betonová směs špatně odolává. Betonová směs přilne dokonale k výstuži, takže železobeton působí jako jednolitý celek. Železobeton se nejdříve ujímá ve stavebnictví mostním. V pozemním stavitelství jej jako první používá Američan William E. Ward při stavbě své vily v Port Chesteru u New Yorku v roce 1873.
