Historie bydlení: Nábytkářské techniky v období baroka
297
Pojem baroko označuje umělecký styl, který se vyvíjel v Římě během posledních let 16. století a používá se při popisu umění 17. a zčásti i 18. století. Baroko našlo zálibu v rozmáchlých křivkách.
V 17. století stoupala u movitější klientely poptávka po stále luxusnějším nábytku, který se běžně vyřezával a zlatil. Nezřídka se stávalo, že řezbované podnože stolů a kabinetů vycházely z rukou renomovaných architektů.
Stříbrný nábytek
Velice populárními se staly také tak zvané tendrované nohy, které se vyráběly na soustruhu. Francouzský král Ludvík XIV. si do Versailes objednal dokonce nábytek vyrobený ze stříbra. Obdiv, který tento nábytek vyvolal po celé Evropě, podnítil rozšíření techniky zvané repousé. Dřevěná kostra se zakryla deskami ze stříbrných tepaných plátů a napodobila tak nedostupný Ludvíkův nábytek.
V zajetí marketerie
Mimo proměnu tvarů nábytku se v 17. století začaly z Afriky a Indie dovážet různé exotické materiály. Populárním se stal především eben. Ve Francii, na jihu Německa a v Antverpách používali umělečtí truhláři k dýhování vedle ebenu také želvovinu, slonovinu, kovy a barevná dřeva. Na severu Evropy se používala marketerie z různých druhů dřevin, především z ořechu, olivovníku nebo zvláštního druhu palisandru zvaného kingwood.
Do obliby se dostala především tak zvaná ústřicová marketerie. Malé kousky dřeva byly nařezány do oválných tvarů a poskládány tak, že připomínaly shluky ústřic. Vedle této metody se používala i květinová marketerie. Používaly se jednotlivé vyřezané kousky barevně kontrastního dřeva, někdy mořeného nebo stínovaného připalováním hran v horkém písku. Na naklíženém obrazci umělci ještě prováděli rytí nebo gravírování a tvořili tak kompozice zátiší.
Italské speciality
V Itálii se oblibě nadále těšila technika pietre dure. Ve Florencii se v 16. století vyvinula technika commesso, tedy řezání kamenů a jejich skládání na povrchu nábytku. Druhou italskou novinkou byla technika scagliola. Jednalo se o nanášení obarvené hmoty z mramoru a selenitu na podkladovou desku.
Japonský vliv
V baroku se do módy dostal také nábytek dovážený z Japonska, jehož černá barva se obzvlášť dobře hodila do barokního interiéru. Obdivován byl především pro svůj dokonalý lesk. Tajemství výroby japonského laku spočívalo v nanášení několika vrstev sirupovité substance získané z mízy stromu Rhus vernicifera. Nábytek byl zdoben technikou makie, která vyobrazovala krajinu s horami a chrámy.
Napodobování japonského nábytku
Na starém kontinentě se japonský nábytek začal brzy napodobovat. Přírodní šťáva stromu Rhus vernicifera ale nebyla v Evropě dostupná. Chytří Evropané si ale poradili a v druhé polovině 17. století se začala vyrábět napodobenina japonského laku nazývaná vernis Martin. Umělečtí truhláři, kteří orientální nábytek napodobovali, nepoužívali jako vzor jen japonské originály, ale i evropské tisky od Jana Nieuhoffa. O metodě japanování byla vydána celá řada příruček. Japanování se nejvíce provádělo v černé barvě, ale v oblibě byla i červená varianta a v Berlíně se jistý Gerhard Gagly specializoval na bílý lak se zeleně a červeně malovanými scénami.
Ať žijí textilie a třásně!
V 17. století se nemalé sumy, které byly určeny na zařízení domu, vynaložily za textilie a třásně. V místnostech visely luxusní látky lemované výšivkami a třásněmi ze zlatých a stříbrných nití. Čalounění postelí a křesel bylo přepychové. Nábytek v Itálii a později i ve Francii byl dodáván kompletně i se závěsy. Přepychovými látkami byla pokryta čela postele i vyřezávaná nebesa. Oblíbenou židlí se stala sillon de fraile, jejíž rám byl pokryt látkami, sedací polštář a područky byly vycpány jutovou pytlovinou a koňskými žíněmi. Ze stran visely hedvábné a zlaté třásně.
