Klasicistní nábytek zdobil pokoje madame Pompadour i nešťastné Marie Antoinetty. Prvním příkladem nového stylu v Paříži byla souprava nábytku pro pokojík Lalive de Jully. Zhotovil jej v letech 1756 až 1757 návrhář Le Lorrain. Francouzi, tento nový styl napodobující antiku, nazvali goût grec.
Nábytek madame Pompadour
Ve stejnou dobu, kdy Le Lorrain tvořil nábytek pro Lalive de Jully, vytvořil Jean-Francois Oeben nábytek pro madame Pompadour. Nábytek byl vytvořen v konzervativnějším stylu a nesl v sobě ještě prvky pohasínajícího rokoka. Sedací nábytek takovéhoto přechodného stylu zpravidla ještě zachovával kartušové opěradlo a ozdobnou nohu rokokového stylu, ale sloupky pod područkami již nesly motivy antiky.
Oebenova dílna
Návrhář Oeben byl oblíbencem madame Pompadour a často získával zakázky pro královský dvůr. Z jeho dílny vyšla celá řada nových typů nábytku. Patřil mezi ně cylindrový psací stůl zvaný bureau à cylindre. Jednalo se o stolek s nástavcem na psací desce, krytým čtvrtkruhovou stahovací roletou. Oeben zavedl také nové techniky v marketerii, které od něj převzali další proslulí výrobci nábytku - jeho švagr Roger Vandercruse zvaný Lacroix a jeho dva žáci Jean Francois Leleu a Jean-Henri Riesener. Právě posledně jmenovaný převzal po Oebenově smrti dílnu, poté co se roku 1767 oženil s vdovou svého mistra. Riesener pak také pokračoval ve výrobě nábytku pro panovnický dvůr jako "ébeniste du roi". V roce 1780 však nastal obrat. Dvůr přistoupil k úsporným opatřením a královského ebenistu Riesenera propustil.
Styl Ludvíka XVI.
Období klasicismu ve Francii bývá často ne příliš vhodně označováno jménem panovníka Ludvíka XVI. Nábytek jeho doby si potrpěl na elegantní dekorace. Kromě Riesenera patřili mezi vyhlášené mistry i Francois Rémond, který pracoval se zlaceným bronzem, nebo Pierr Gouthièr.
Osmdesátá léta
Motivy používané návrháři byly postupem času stále zdrženlivější a sevřenější. Nábytek navržený v osmdesátých letech 18. století však na tuto jemnost zareagoval. Stal se naopak robustnějším a nesl klasické motivy odvozené z římských nástěnných maleb a z řeckých váz. K návrhářů tohoto období patřili Bélanger a Dugourc.
Za času revoluce
Vznikajícímu klasicismu se do cesty postavila revoluce. Klasické formy se však během této doby staly ještě populárnějšími. Nábytek ve stylu direktoria (1793 – 1799) i konzulátu (1799-1804) nadále hledal inspiraci v antických formách. Nejvýraznějším výrobcem tohoto období se stal George Jacob. Nábytek z jeho tvorby napodoboval římské pohovky, trojnožky a stoličky. Jeho inovací byl odkládací stolek guéridon s kulatou horní deskou a sloupovitou nebo trojnožkovou podpěrou. Jiným slavným návrhářem byl Bernard Molitor. Po Napoleonově vpádu do Egypta v roce 1798 byl design nábytku ovlivněn i staroegyptskými motivy.
Domácí zdroje
Revoluce ve Francii ovlivnila zásadním způsobem výběr materiálu k výrobě nábytku. Exotické dřevo byl problém do Francie dovézt, nahradilo jej proto dřevo z domácích ovocných stromů. Velmi módním však nadále zůstal i mahagon, ale své uplatnění nalezl i citronnier- světležluté saténové dřevo, který se v dřívějších dobách používal jen pro interiéry kabinetů.
Nábytek pro Napoleona
Revoluční francouzská vláda zrušila v roce 1791 cechovní strukturu manifaktury. Výrobci od této chvíle mohli tvořit jak vyřezávaný, tak i dýhovaný nábytek v jedné dílně. Pro Napoleonovo sídlo dodávala nábytek především firma Jacoba Desmaltera.
K předním Napoleonovým architektům patřili Charles Percier a Pierre-Francois-Léonard Fontaine. Nábytek z jejich tvorby těžil z římských forem, ale i z egyptských motivů. K imperiálním ornamentům patřily vavřínové věnce, žezla nebo medailony s portréty v profilu. Sedací nábytek se vrátil k pravoúhlým tvarům a byl zdoben jednoduchými motivy. K nejnovátorštějším tvarům patřilo vejčité křeslo typu gondola s postranními opěradly s podpěrkami tvaru labutě.
