Intenzita rozvoje ekonomiky a techniky předběhla výtvarné možnosti doby, a jelikož nebyl prostor na experimenty a hledání nových cest, nalézala nová generace architektů odpověď ve slozích, jež se vystřídaly v předchozích staletích. V předchozím díle jsme si řekli něco o krátkém návratu rokoka a středověkých slohů. Nyní se na naší cestě historií bydlení podíváme o kus dále.
Architekti nezůstávají jen u středověkých slohů, a tak novogotiku a novorománský sloh záhy střídá novorenesance a novobaroko.
S novorenesancí se do centra pozornosti opět vrací kámen
Novorenesance
S příchodem novorenesance se samozřejmým požadavkem na vzdělání architekta stává studijní cesta do Itálie. Hlavním zdrojem, z něhož novorenesance čerpá, se stává pozdní italská renesance s mohutně vyvinutými vysokými sloupovými řády. Materiálem je pokud možno kámen, někdy však pouze napodobovaný v kvádrování. Velká pozornost je věnována schodištím, především v interiérech budov. Zájem se však obrací i k renesanci francouzské, nizozemské a německé. Francouzská novorenesance je typická kombinací materiálů, které výrazně ovlivňují barevnost fasád. Červené cihelné plochy se na nich střídají se žlutě tónovanými architektonickými články. Nizozemská novorenesance má v oblibě vysoké vykrajované štíty.
Známým představitelem novorenesanční architektury u nás je pražské Rudolfinum
Česká novorenesance
Proti mezinárodnímu charakteru novorenesance se obrací český architekt Antonín Wiehl, který prosazuje národní architekturu, vycházející z domácí české renesance. Studuje naše renesanční stavby ze 16. a 17. století a vytváří architekturu zbavenou reliéfního dekoru, pro kterou jsou charakteristické štíty a na průčelích malby a sgrafita. Wiehl se pokusil také použít prvků z lidové dřevěné architektury. V tomto směru však neuspěl. Tuctová renesanční architektura, která doslova zaplavuje naše města, má však s díly průkopníků tohoto slohu již pramálo společného. Charakteristická je přemíra štukového dekoru, který nemůže zvládnout jejich mnohapatrová široká průčelí. Oblíbené jsou kašírované věžičky na nárožích, balkóny, arkýře na krakorcích. Štukové detaily, kuželky do balustrád, hlavice pilastrů a jiné jsou sériově vyráběnými prefabrikáty.
Novobaroko a asanátoři
Stavby provedené ve stylu novobaroka se objevují poměrně pozdě. Baroko je totiž dlouho považováno za zkaženou renesanci, uznání se mu dostává až na samém sklonku 19. století. Novobarok čerpá výhradně z vrcholného baroka 18. století. Nástup novobaroka spadá do období kolem roku 1900, kdy v Praze nastupuje ve jménu modernizace a ozdravění neblaze proslulá asanace. Jako oběť si vybírá především křivolaké uličky historického židovského města, tehdejšího Josefova. Nevyhýbá se však ani části Starého Města, Vojtěšské čtvrti a čtvrti vorařů - Podskalí na Novém Městě. V napřimovaných, rozšiřovaných, případně nově vedených ulicích se staví novobarokní činžáky v domnění, že se tím starým částem města prospívá, neboť se tak zachovává jejich starý ráz. Někdy se proto do nového novobarokního průčelí zasazuje skutečně barokní portál ze zbořeného objektu. Ve druhé polovině 19. století se však nenapodobují pouze evropské historické slohy. Ke slovu se v ojedinělých případech dostává i architektura orientální a maurská. Děje se tak především u novostaveb židovských synagog, které si v období historického rozmachu stavějí židovské náboženské obce skoro ve všech větších městech.
Nová zástavba v Praze
Nástup nových materiálů
V 90. letech 19. století proniká do architektury nový materiál – ocel. Materiál, který umožňuje montáž skutečně moderních staveb. První takové stavby, spíše jen na ukázku a zatím bez širšího ohlasu, vznikají při příležitosti Jubilejní výstavy v Praze v roce 1891. Město je obohaceno o Průmyslový palác a rozhlednu na Petříně, kopírující v malém proslulou pařížskou Eiffelovku. Oproti oceli se u nás žádné pozornosti nedostává železobetonu, v jiných zemích již běžně užívanému. Daleko lépe je na tom železná litina, používaná kromě zábradlí, kandelábrů veřejného osvětlení i na větších stavbách, jako je například kolonáda v Mariánských Lázních, litá v Blansku.
