Článek z kategorie: Archiv

Genius loci, 8. díl: S Renesancí do Urbina

23 / 01 / 2007

216

Když se mladá, půvabná a lehce koketní slečna Renesance potulovala severní Itálií, navštívila spousty tamních měst. Na svých toulkách zavítala i do kopcovité krajiny, z níž se - asi třicet kilometrů od Jadranu - začíná zvedat masiv Apeninského pohoří. Na hřebenu mezi dvěma údolími řek Metauro a Foglia navštívila městečko Urbino. Moc se jí tam zalíbilo.

Ještě předtím pobývala dlouhý čas ve Florencii. Na dvoře přeslavného Lorenza Medicejského se s ní seznámilo mnoho umělcům. V letních podvečerech s nimi pak slečna Renesance dlouze korzovala palácovými zahradami. Stačil letmý polibek na čelo, aby se do ní takový Leonardo da Vinci, Michelangelo Buanarotti nebo Giuliano di San Gallo zamilovali na celý život a v jejím jméně pak vytvořili díla, která stále znovu přivádí lidi všech věků v obdivný úžas.

Urbino je patnáctitisícovým městečkem celým upředeným z renesance...

Umění války

Do Urbina dorazila na pozvání veleschopného Federica da Montefeltro. To byl přesně muž dle jejího gusta. Skutečně renesanční osobnost. Povoláním condottiere - vůdce žoldnéřů, duchem pak zdatný diplomat a poučený milovník umění. Na trhu práce Itálie patnáctého století, kdy mezi sebou neustále válčily jednotlivé městské státy, neměl Federico de Montefeltro problém si se svojí profesí najít uplatnění. Obzvláště, když ve svém oboru platil za skutečného mistra. Coby vojevůdce šel od vítězství k vítězství. Zároveň znal dobře svoji cenu. Za služby si nechával královsky platit. Peníze vydělané na válce pak investoval do umění, výstavby města a celkového rozkvětu svého impéria. A tak i v Urbinu našla slečna Renesance mnohé oddané ctitele. Mezi ty nejslavnější patřil suverénní malíř Rafael, geniální architekt Bramante a také spisovatel Baldassare Castiglione, který ve svém Dvořanu vykreslil myšlenkovou atmosféru tehdejšího urbinského dvora. Není se co divit, že v tak podnětném prostředí slečna Renesance celá rozkvetla. Cítila totiž, že tady je doma.

Hlas zvonu z věže hradu knížete Federica se rozléhá do širokého okolí

Město podle Montefeltrů

Sídlo, které si Federico da Montefeltro nechal v Urbinu postavit, bývá označováno za nejkrásnější palác italského quattrocenta. Paradoxně však vzniklo na základě návrhu cizince - dalmatského architekta Luciena Laurany. Jeho mohutné zdi jsou vystavěny v prudkém svahu a už z daleka působí velkolepým dojmem. Při vstupu návštěvníci procházejí vnitřním dvorem s půlkruhovými oblouky. Nejlepší je se právě tady zastavit a nechat na sebe působit obzvláštní lehkost, jednoduchost a zároveň harmonii stavby, vedle které ostatní paláce ze stejného období působí těžkopádně. Uvnitř se pak nachází rozsáhlé sály, z nichž některé - jako například Sala delle Lole - jsou vybaveny začouzenými krby zdobenými erby Montefeltrů. I ve svém interiéru se celá stavba vyznačuje především nevšední čistotou linií a vytříbeností všech detailů. Ty vyniknou i proto, že tu nenajdeme ani původní tapisérie, ani jakýkoliv nábytek, který by nám více přiblížil ten kolotavý život panující tu za vlády vévody Federica. Při myšlence na jeho slavnou minulost tak dnes palác zanechává v člověku pocit určité opuštěnosti.

Při srovnání s mohutností hradních zdí se z každého domu stává domeček

Ulice či skluzavky?

To ovšem v žádném případě neplatí pro samotné Urbino. Pro toto životem sálající město sedící na dvou kopcích jsou typické především jeho absolutně nerovné ulice. Každá z nich se buď strmě šplhá vzhůru nebo naopak prudce sbíhá dolů, v obou případech se klikatí jako přímka namalovaná rukou předškoláka. Procházka po Urbinu tak má dost co do činění s vysokohorskou túrou. Řeklo by se, že aby se tu dalo vůbec chodit, musí tu všude být schody. Ale není tomu tak. I zde se lidé kdysi chtěli po ulicích prohánět na koních. A tak místní uličky ze všeho nejvíc připomínají červený, poblázněný tobogán. Nejsou však tak úplně hladké. Naštěstí je co chvilku přehrazují miniaturní, tak půl centimetru vysoké cihlové příčky. Drobnost, ale při stoupání i slézání hodně pomůže. Na druhou stranu se kvůli nim zase nedají urbinské ulice za deště sjíždět po zadku. Ačkoliv pokušení to je určitě náramné.

Starou urbinskou uličku co chvilku oživí nějaká ta mladá studentka

Urbino dnes

Už je to dlouho, co zdejšími ulicemi prošla slečna Renesance naposledy. Její bývalá přítomnost tu však dodnes sálá z každého druhého patníku. Urbino stále obepíná linie téměř neporušených hradeb z pálených cihel. Člověk může být sebevětší ignorant, ale jakmile projde jejich branou, dýchne na něj cosi ze vznešenosti předků. Všichni ti panovníci, literáti, malíři a architekti, kteří tu kdysi zasvětili život slečně Renesanci, tu po sobě zanechali nejen nádherné obrazy a knihy, ale zároveň do zdí zdejších domů jakoby zakleli i svou vlastní velikost. Tyhle tiché ozvěny minulosti se kupodivu docela dobře doplňují s hlučnou bujarostí dnešního Urbina. V tomto městě v současnosti vládne nevídaná převaha mladých lidí. Jejich životní náplň tvoří v první řadě scházení se na Piazza della Republica, dále pak prezentování vlastní výjimečnosti, flirtování, brebentění po kafetériích, rozebírání života ze všech stran a když vyjde čas, tak i studium na zdejší věhlasné univerzitě. Tohle patnáctitisícové městečko je studenty doslova přecpáno. Jim se tu podřizuje vše. Však i jedna z částí dóžecího paláce dnes slouží pro univerzitní účely. Řekl bych, že takové využití by se Federicu de Montefeltro docela zamlouvalo.