Benátky jsou jedním z nejzvláštnějších měst světa. Zdá se, že voda je tu všude. Nejenže obklopuje město ze všech stran, ale naráží přímo do mnoha jeho zdí a zrcadlí v sobě gotickou nádheru místních paláců. Plavidla všech velikostí bez přestání křižují kanály a činí z nich skutečné dopravní tepny. Proč se ale lidé rozhodli vystavět město zrovna na takovémhle místě?
Nic nevysvětluje nepravděpodobnou polohu Benátek lépe, než historie jejich vzniku. V polovině 5. století se kdysi tak pyšné římské impérium nacházelo v naprostém rozkladu. Ten navíc urychlovali Hunové - barbarští nájezdníci na divokých koních, kteří dobývali jedno město za druhým. Zanechávali za sebou jen vypálené domy, potoky krve a křik osiřelých dětí. Pověst o jejich krutosti se šířila rychle. V roce 452 dorazila i do Padovy. Mnozí padovští občané na nic nečekali, sbalili si svých pět tóg a opustili vše, co za svůj život stihli nashromáždit. Tím si zachránili život.
Benátky se rozprostírají v mořské laguně tvořené 118 ostrůvky
Ostrovy záchrany
Na svém útěku se zastavili až u mořské laguny. Asi dvacet kilometrů před vlastní linií pobřeží tu moře naplavilo písečné duny s malými propustmi. Uprchlíci se rozhodli, že si na těch vzdálených písečných ostrůvcích založí novou osadu. Jedině tak budou před Huny v bezpečí. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A proto se mohlo zrodit to podivné město Benátky. Velice měkký a bahnitý povrch ostrůvků byl z hlediska statiky pro stavbu domů naprosto nevhodný. Osadníci to řešili tak, že do něj vráželi kmeny stromů, jeden těsně vedle druhého. Na ně pak vodorovně kladli další vrstvu kmenů a teprve na takto vybudovaném podkladě stavěli své domy. Postup to byl extrémně zdlouhavý a náročný, ale strach před krvelačnými nájezdníky hnal lidi do práce. Svůj ostrovní charakter si Benátky podržely až do roku 1846, kdy byl postaven železniční most, který nese jméno Svaté Lucie. Dnešní moderní Attila by tedy do Benátek mohl klidně přijet vlakem. Vystoupil by, vyšel z nádraží a přímo před ním by se objevil slavný Canal Grande. Slavný náčelník Hunů by tedy vlezl do jedničky, nikoliv však do tramvaje, či trolejbusu, ale do vaporetta - lodi, která zaručuje hromadnou dopravu po hlavním kanále a spolu s hordami ostatních turistů by se vydal dobít tohle město.
Casa d´oro je perfektním příkladem benátského gotického paláce
Paláce a zlato
První stavbou, která by zaujala tohoto protřelého raubíře by jistě bylo Fondaco dei Turchi. Jde o budovu v benátsko-byzantském stylu ze 13. století, která sloužila jako skladiště pro obchodníky s orientálním zbožím. Benátčané coby nepřekonatelní mořeplavci zbohatli právě díky dovozu koření, koberců, zlata a slonoviny z orientu do Evropy. Pokud by se Attila rozhodl vyrabovat tuto budovu dnes, odnesl by si vzácné exponáty přírodovědeckého muzea. Po této zkušenosti by pravděpodobně zíral na všechny ty přepychové paláce po obou březích hlavního kanálu s krajní nedůvěrou. Zarazil by jej snad až pohled na nejstarší a nejslavnější ze tří mostů klenoucích se přes Canal Grande. Ponte Rialto stojí na místě původního dřevěného mostu známého z obrazu malíře Carpaccia. V 16. století bylo rozhodnuto, že bude přestavěn na most kamenný. Ze soutěže, které se zúčastnili nejvýznamnější architekti té doby jako například Palladio, Sansovino či Michelangelo, vyšel nakonec vítězně Antonio da Ponte, který v roce 1592 své dílo dokončil. Attilu by zřejmě nejvíce zaujaly lesklé tretky, které se prodávají v některém z 24 obchůdků nacházejících se přímo na mostě. Tím by se však nelišil od mnoha jiných návštěvníků.
Odhaduje se, že v 18. století bylo v Benátkách asi 14 000 gondol. Dnes je jich kolem 500
Mramor a vězení
Ze všech ostatních, převážně gotických paláců lemujících břehy Canalu Grande patří k těm nejobdivovanějším La Ca´d´Oro. Tato stavba byla dostavěná v první polovině 15. století podle návrhu architekta Bartolomea Bona. Svým názvem by jistě přitáhla i Attilovu pozornost. V překladu totiž znamená zlatý dům. Ovšem náš společník by měl opět smůlu. Původní zlaté zdobení na průčelí budovy tam už dávno není. Za to každý návštěvník může obdivovat její mramorové obložení, zdobená okna se zkříženými oblouky a orientem inspirované zářezy na cimbuří. Ale než by si to všechno stihl Attila pořádně prohlédnout, už bychom připlouvali k náměstí svatého Marka s dóžecím palácem. Místo, kde od 9. století sídlila nejstarší republika Itálie. Nynější gotická podoba této stavby s arkádami a hladkou stěnou zdobenou šachovnicovým vzorem z růžového a bílého mramoru však pochází až ze století čtrnáctého. Tady by se náš společník definitivně zklidnil. Zřejmě by sice coby správný barbar neprojevil dostatek estetického cítění pro obzvláštní harmoničnost této stavby, ale za to by jej od jeho lotrovin určitě odradil pohled na most vzlyků navazující na palác a mířící rovnou do vězení. Při představě úzké a temné kobky, by si už i Attila, chrabrý král Hunů, dobře rozmyslel, zda mu to rabování vůbec stojí za to. A tak by si koupil pohlednici a odjel z Benátek s nepořízenou.
Ranní mlhy stoupající z laguny dodávají Benátkám atmosféru, která by se dala krájet
Benátky dnes
Benátky se staly natolik profláknutým symbolem romantiky, až se jejich skutečná romantika začala poněkud vytrácet. Město je dnes po většinu roku fantasticky zamořeno turisty nakupujícími pozlacené modely plastikových gondol, zatímco ty opravdické jsou stále důmyslně konstruovány z osmi druhů dřeva. Jejich originální tvar kdysi vznikl z čistě praktických důvodů. Umožňuje jim, aby ani při maximálním zatížení nešoupaly o dno mělkých kanálů a zároveň je gondoliér mohl řídit jediným dlouhým bidlem. Za nejromantičtějším prvkem dnešních Benátek však podle mě nestojí pějící gondoliéři, nýbrž exhalace z ovzduší. Ty rozežírají barevné zdivo zdejších domů, čímž jim dodávají obzvláště popraskaného půvabu. Právě díky tomu některé zapadlé benátské uličky vypadají natolik sešle a malebně, jakoby v nich bloudila sama minulost a nemohla ven.
