Kdo s troškou fantazie by si občas nezasteskl po některém z antilských ostrovů? Obzvláště takhle v podmračeném podvečeru našeho středoevropského ledna. Tehdy člověk rád zavře oči a najednou ucítí, jak mu do zátylku pálí tropické slunce, zatímco on se bos jen v rozhalené havajské košili brouzdá bílým pískem proslulé kubánské pláže Varadero. S rozkoší při tom pozoruje ostře vybarvené rybky, které se honí u dna průzračně čistého moře.
Když pak konečně dojde do své finky - bílé budovy v koloniální stylu, sedne si na zápraží, nalije výborný třtinový rum a zapálí pořádně tlusté "havana" smotané z nejlepšího tabáku na světě. Vyfoukne, otevře oči a zjistí, že to, co mu nahřívalo zátylek, nebylo tropické slunce, nýbrž radiátor ústředního topení. Takže oči znovu zavře a...
Je libo připálit? Kuba to jsou v první řadě bezstarostní Kubánci
Čapek a Hemingway
"Máme tedy osobu a její příchod. Místo, kde se nám vynoří je rozhodnuto předem. Je to Kuba. (...) Musel jsem volit, i rozhodl jsem se pro Antily z pohnutek patrně osobních. Prostě tam někde je místo mého útěku. Nikdy tam asi nepřijdu, ale je to končina, jež existuje pro mne silněji než země, ve kterých jsem byl." Takto se počíná vyprávění básníkovo v románu Karla Čapka Povětroň. Dá se za ním určitě najít vyznání samotného autora. S Kubou ovšem bývá obvykle spojováno jméno jiného literáta. Ernest Hemingway na ostrově žil od roku 1939 až do své smrti v roce 1961. Inspirován příběhem místního rybáře z pobřežní vesnice Cojímar napsal zde svou slavnou novelu Stařec a moře. Takže je jasné, že Kubu nejen dobře znal, ale že o ní i mnohé napsal. Přesto jsem před citátem z knihy amerického dobrodruha dal přece jen přednost našemu geniálnímu spisovateli. Nechtěl jsem si totiž hned na úvod nějak kazit bezstarostnost svého vlastního "únikového" snění. Jak už to ovšem bývá, je realita Kuby kýčovitým představám dosti vzdálena. Kubánci však stále působí dojmem, že jim to vůbec nevadí.
Havanské uličky občas připomínají tankodrom
Město v úpadku
Ať už se procházíte mezi výstavními koloniálními paláci, luxusními hotely amerického střihu nebo socialistickými paneláky na okraji města, všude narážíte na to samé: Rozklad. Havana na každém svém rohu působí jako vzácná perla hluboce zahrabaná do bahna svého vlastního úpadku. La Habana Vieja, samotné centrum města, tuhle náladu vyjadřuje ze všeho nejzřetelněji. Nádherná podloubí tvořená arkádami s lehoučkým sloupovím, prastaré kašny, bohatě zdobené fasády a balkóny koloniálních domů, vysoká zamřížovaná okna vyplněná barevnými sklíčky upomínajícími na maurský vliv ve španělské architektuře. To vše ovšem v nepředstavitelně zchátralém stavu, který si dokážou představit jen ti, kteří někdy zavítali do Matiční ulice v Ústí nad Labem. Před naprostým kolapsem tuto čtvrť zachránil zápis na seznam organizace Unesco, díky němuž sem přišly peníze na rozsáhlou renovaci.
Omšelá krása kubánské metropole
Španělské dědictví
V 18. století však Havana coby největší karibský přístav rostla jako z vody. Ovšem z vody to samozřejmě ve skutečnosti nebylo. Spíše z cukrové třtiny, tabáku a kávy. Na ostrově se ovšem nedostávalo pracovních sil pro těžkou fyzickou práci na polích. Vládnoucí kreolové - tedy Španělé narození na Kubě - by se k ničemu takovému v životě nesnížili a místní indiáni nic nevydrželi a brzy umírali. A tak se dalším prosperujícím odvětvím tehdejší kubánské ekonomiky stal obchod s africkými černochy. Z takto získaných peněz se mohlo stavět jedna radost. Například katedrála San Cristóbal, která svým sloupovým průčelím odkazuje na vliv italského pozdního baroka. Do roku 1898 v ní spočívaly ostatky janovského mořeplavce Kryštofa Kolumba. Podle této mohutné stavby ze světlého pískovce se jmenuje samo srdce starého města: Plaza della Catedral. Za odpuštění svých hříchů se sem chodili modlit bohatí obchodníci s otroky, kteří si po obvodě náměstí nastavěli honosné paláce. Jelikož bylo celé Plaza della Catedral vybudováno za poměrně krátkou dobu největšího vzmachu kubánské metropole, působí dnes především svou nikde jinde nevídanou jednotou čistě koloniálního stylu.
Capitalio nacional jakoby sem přilétl přímo z Washingtonu
Ve znamení revoluce
Ve 30. letech 20. století Havana už ani tolik nebohatla z vývozu cukrové třtiny, jako z dovozu amerických herců, zpěváků, hazardních hráčů, mafiánů, politiků, podvodníků - zkrátka milionářů. V té době tu vyrostl luxusní hotel Nacional de Cuba, postavený v první řadě za účelem bujarých oslav pořádaných mafiánskými bossy, jakými byl například Lucky Luciano. Mnoho z hollywodských hvězdiček tu na stole protancovalo noc. V roce 1929 se slavnostně otvírá nový kubánský parlament - Capitolio nacional. Jde o stavbu, která má jedinou ambici: co nejvíce se podobat svému vzoru - washingtonskému kapitolu. Na přelomu let 1958 a 1959 se ale vše mělo změnit. Do Havany napochodovaly Castrovy guerilly a diktátor Fulgencio Batista urychleně opustil zemi. Kubánci jásali. Revoluce zvítězila. Capitolio nacional - symbol americké nadvlády nad ostrovem, se tím náhle ocitl v jemu naprosto cizí zemi. Paradoxní situace. Dopadla však pro něj celkem dobře. Nebyl zbořen, nýbrž přeměněn na Akademii věd. Novým centrem vládní moci se stalo bombastické náměstí revoluce, jemuž vévodí obelisk a 105 metrů vysoký, bílý pomník věnovaný vzoru všech národních hrdinů - básníku José Martímu. Právě na této ohromné, šedivé, letiště připomínající ploše se donedávna konaly mnohatisícové demonstrace, na nichž dlouhé hodiny řečnil Fidel Castro alias Maxímo Líder.
Bez radosti z tance se na Kubě v podstatě nedá žít
Havana dnes
V současnosti kapitalismus na Kubě zažívá svůj pomalý, ale o to jistější come back. Ve svých batozích a především peněženkách ho s sebou přivážejí dolaroví turisté - jediný pořádný zdroj obživy pro kubánskou společnost živořící na troskách ideálů o beztřídní společnosti. Tento zlatý roh hojnosti však už prostě nemůže kojit "všechny stejně". A tak po bulváru Malecón kromě dojemně chudých rybářů korzují i pokoutní obchodníci, narkomani a především prostitutky smyslně posykávající na každého jen trošku bílého muže. Jde o běžný způsob obživy studentek, matek i mladých dívek, které si chtějí žít přece jen o něco lépe než jejich matky. Všem do jedné se tu říká jiniteras - žokejky. Havana se potáhla patinou churavějícího města. Bez nějakých větších problémů ji přijala za svou. Pod ní však stále bublá nejen tropická smyslnost, ale i bezprostřední radostnost Kubánců. Obyvatelé Havany posedávají na schodech svých polorozpadlých paláců, nesmyslně na sebe pokřikují a smějí se. Prolelkují tak celé dny. Ale co už s nimi jiného? Vždyť teprve dlouho po setmění nastává ten správný čas začít dělat něco pořádného: třeba vyrazit někam do baru.
Epilog
"Černí muzikanti hopkují a ukazují bělma, ten s vřeštící trubkou vstává, jako by se vynořoval ze tmy a na kousku podlahy se vrtí hnědá chabine v květovaných šatech, olivový Kubánec ji přehodil červený šátek kolem boků a tiskne ji k sobě, břichem k břichu, třou se o sebe v zuřivém a křečovitém rytmu, Kubánec s otevřenými ústy a mulatka s očima v sloup, přešlapují a supí, ukazují zuby, jako by se chtěli pokousat. A druhý třetí pár, je jich tu plno, vrtí se mezi stoly, vrávorají a řvou smíchem, dorážejí na sebe, lesklí potem a pomádou. A nad tím vším vřeští a tryská trubka svým pohlavním triumfem. " Nedá se nic dělat. Karel Čapek prostě dokázal odstíny života na "ostrově svobody" vykreslit naprosto dokonale. A to tam ani nikdy nebyl.
