Kategorie

Genius loci, 1. díl: S kufrem do Chelsea

Letadlo přistává na Kennedyho letišti. Nejdříve se vyzpovídáte imigračním úředníkům, projedete tunelem pod East River, vystoupíte na Manhattanu a pak to přijde: Nastává čas porozhlédnout se po nějakém ubytování. Nabídka je široká. Nikde jinde nenajdete tolik hotelů jako v New Yorku. Ovšem kdo chce bydlet v pokoji vytapetovaném geniem loci, ten musí do Chelsea.
Zřejmě se na světě najde ještě pár lidí, kteří v New Yorku nikdy nebyli. Ale není snad nikoho, kdo by toto město aspoň trošku neznal. Každému, kdo do něj poprvé přilétá,  se před očima jistě mohou vynořit  fotografie míst, které už přece někdy někde viděl. Tak třeba tu slečnu s kornoutem točené zmrzliny v pravé ruce. Ano, to je socha svobody. Ne každý už však ví, že jde vlastně o předsedkyni uvítacího výboru pro emigranty z celého světa. Nápis vytesaný na jejím podstavci hovoří jasně: "Pojďte ke mně, lidé bez přístřeší, bičovaní bouřemi a vichrem. Zvedám pro vás svou pochodeň, světlo svobody nad vaší zlatou bránou!" Ale to už se hlavou valí další důvěrně známé obrazy: mrakodrapy na Manhattanu, neony na Broadway, lavičky v Central parku, žluté taxíky, pravoúhlá síť ulic a armáda pobudů v nich. A hotely. Záplava hotelů. Ale pozor! Není hotel jako hotel.

Hotel Chelsea při pohledu ze 23. západní

Historie jednoho neúspěchu

Dvanáctiposchoďová budova, architektonicky řešená někde na rozmezí novogotického a viktoriánského slohu se dočkala svého otevření v roce 1884. Hodnota stavby na 23. ulici se tehdy odhadovala na 300 000 amerických dolarů. Pakatel. Coby majitel byl zapsán George M. Smith. Původně se však nejednalo o hotel, nýbrž o obytný komplex ve společném vlastnictví jeho nájemců. První v New Yorku. Účastníci tohoto projektu zpočátku hýřili podnikavostí i optimismem. V přízemí zřídili obchůdek, s jehož pomocí si chtěli přivydělávat na živobytí. V době počátků Chelsea sloužila 23. ulice coby centrum amerického divadla a především opery. To se však brzy mělo změnit. V lednu roku 1893 začal působit Empire- první oficiální scéna na Broadway. Nikdo tenkrát netušil, že tím začíná nová éra v historii divadla. Každopádně, zlaté časy 23. ulice tím pomalu končily. To se projevilo i na fungování Chelsea, jejíž obyvatelé se rekrutovali právě z řad divadelníků. Navíc, ceny nájmů v této lokalitě rok od roku stoupaly. A tak i sem pomalu začala šmátrat neviditelná ruka trhu. Ta zapříčinila, že projekt Chelsea v roce 1905 zkrachoval. Původní nájemci byli vystěhováni a budova přeměněna na hotel. Tím skončil jeden velký experiment. Po určité době však měl zhrzený duch Chelsea opět povstat z popela.

V celém hotelu nenajdeme dva stejné pokoje

Co tam uvidíme?

Při pohledu zvenku se jedná o celkem nenápadnou budovu, která na první pohled zaujme snad jen jemně kovaným zdobením balkónů. Uvnitř se pak nachází rozlehlá mansarda a unikátní kovové schodiště s mahagonovým zábradlím zvedajícím se z přízemí až do dvanáctého patra. Všechny pokoje se vyznačují tlustými zdmi, vysokým stropem a začouzeným krbem. Tím ale všechna podobnost končí. Jinak je totiž každý z nich neopakovatelným originálem. Vždyť už jen v jejich velikostech panuje dost značný rozptyl. Dle libosti může člověk bydlet sám nebo společně se dvěma až šesti dalšími spolubydlícími.

Schodiště je dominantou celé stavby

Ztroskotanci a bohémové

Když se do Chelsea koncem šedesátých let nastěhoval filmový režisér Miloš Forman, byl už hotel centrem newyorské bohémy. Bydlela zde Janis Joplin, ale také horda všelijakých spisovatelů, malířů, herců, exhibicionistů, feťáků, šlapek a mystiků. Čáslavský rodák v té době neprožíval zrovna nejlepší období svého života. Po kasovním neúspěch prvního v Americe natočeného filmu Taking off se sem stáhl, jelikož si už nemohl dovolit nájem domečku na Leroy Street, který do té doby obýval. Dlouhé měsíce musel vystačit s jedním dolarem na den. Za takový dolar se toho moc nepořídí: konzerva chilli con carne, láhev piva a obden bochník chleba. Na nájem už nezbývalo. Osud v Československu velmi úspěšného režiséra, jehož film Hoří má panenko byl nominován na Oscara tenkrát závisel na hotelovém bytném. Naštěstí se jednalo o velkorysého muže, jemuž nevadilo, že jeho nájemník dluží třeba i za osm měsíců. Jmenoval se Stanley Bart. Forman nepřestával věřit, že se vše v dobré obrátí. I stalo se. Jeho další film Přelet nad kukaččím hnízdem jako druhý v celé historii získal pět hlavních Oscarů a celkově vydělal závratných dvě stě osmdesát milionů dolarů. Z trošku jiného rance byly filmové počiny slavného výtvarníka Andyho Warhola.  Probíhalo přímo v Chelsea. Celé dlouhé hodiny zachycoval mladá děvčata, jak perou, žehlí, obědvají, tlachají - zkrátka dělají ty nejobyčejnější věci na světě. Tyhle snímky se však kupodivu velkého komerčního úspěchu nedočkaly.

Vybraní nájemníci: Janis Joplin, Miloš Forman, Andy Warhol, Vladimír Nabokov, Artur Miller

Hotel s duší

Když se procházíte po chodbě hotelu Chelsea, jen těžko se ubráníte těm představám: tak za těmito dveřmi kdysi tančila skvostná  Sarah Bernhardtová, za těmito zas spřádal sny o své Lolitě Vladimir Nabokov, naproti pak jiný spisovatel Arthur Miller vzpomínal na svou bývalou manželku Marylin Monroe, v tomhle pokoji v sedmdesátých letech baskytarista populárních Sex Pistols Sid Vicious nožem zamordoval svou přítelkyni a... Takhle by se dalo pokračovat ještě pěkně dlouho. Ale nebyli to jen tito slavní. V Chelsea se vždy pohybovali i různí podivíni s uměleckými vizemi, jimž nikdy nikdo nerozuměl. Snad ani oni sami ne. Ovšem právě ti tomuto místu dodávali onu nezaměnitelnou lehce vyšinutou atmosféru tak typickou pro celý New York. Ať tak či tak, všichni ti nájemníci sem kdysi dávno přijeli, na recepci si vyzvedli klíč a za zavřenými dveřmi začali rozbalovat svůj utrmácený kufr plný bílého spodního prádla a duhových snů. Vždyť právě prostředí Chelsea a jejích obyvatel tolik přálo jejich realizaci.
ab
ab
ab
ab
ab