Čínské zahradnické umění se vyvíjelo bok po boku s vývojem společnosti, pohledem na svět a s ohledem na celospolečenské jevy. Od nejstarších dob bylo toto umění ovlivněno náboženskými a filozofickými proudy, přičemž asijská filozofie, ze které Číňané při tvorbě zahrad vycházeli, je diametrálně odlišná od evropské, na kterou jsme v našich podmínkách zvyklí.
Filozofické vlivy
Vztah k přírodě byl v Číně nejvíce ovlivněn taoismem, podle nějž je člověk jen součástí přírody, a nikoliv pánem tvorstva, jak je to povětšinou zafixováno v myslích Evropanů.
První zmínky o čínských zahradách pocházejí již ze 3. tisíciletí př. n. l. Tyto zahrady byly především vyzdobeny zajímavými kameny, které byly v zahradách instalovány jako přírodní útvary. Jak nám vysvětlil Ing. Miroslav Frank, CSc. z arboreta v Novém Dvoře u Opavy, který se čínským miniaturním zahradám věnuje již řadu let, i to mělo své opodstatnění v náboženském smýšlení tamních obyvatel.
„Principem pojetí těchto přírodních útvarů do tohoto typu tradičního zahradního umění bylo pradávné uznávání božstev hor, horských hřebenů a fenoménu přírodních jevů. U nich člověk od pradávna hledal přízeň a kladná znamení pro zdar svého hospodářství a rodinného štěstí,“ píše Miroslav Frank ve svém materiálu k výstavě čínských miniaturních zahrad.
Číňané tedy často nechávali své bohy doslova „přežívat“ na své zahradě a vytvářeli jim zde „příbytky“ ve snaze mít je ve své blízkosti a udobřit si je.
Asijská filozofie věří v pomíjivost všech věcí. To se odráží i v miniaturní krajině, na kterou působí vítr, voda, čas. Lidé si přáli tuto proměnu pozorovat. Byli si totiž vědomi, že tato proměna zasahuje také je samotné a že jsou tedy jakoby její součástí.
„Přírodní scenérie na podnosech zdůrazňují filozofický postoj pomíjivosti věcí, kdy i skála nebo hora neodolá větru, vodě ani slunci a zvětrává a proměňuje se. Přemění se nakonec v písek a ještě později na menší částice, které v podobě prvků a sloučenin znovu spoluvytvářejí tento svět. I náš svět,“ píše opět Miroslav Frank ve svém textu k výstavě.
Čínské miniaturní krajiny vznikaly z touhy člověka zachytit přírodní scenérii, která jej zaujala na cestách, a tuto krajinu si tak říkajíc „přivlastnit“. Jednalo se přitom o specifický druh umění, které bylo zálibou lidí vzdělaných, vládnoucích vrstev, například mandarínů, ale i umělců.
Scenérie, které byly takto zpodobňovány, byly přitom různé – hory, skály, zasněžená krajina, vodopády, pohledy z ptačí perspektivy, výhledy do dálky, zalesněná krajina (bambusové nebo jehličnaté lesy) či skály v moři. Lidé si zkrátka chtěli přiblížit přírodu co nejvíce svému bydlišti, mít ve své blízkosti kousek „ráje na zemi“.
Komponenty miniaturních krajin
Z čeho se vlastně taková miniaturní krajina skládá? Pan Frank nám vysvětlil, že jednotlivé komponenty miniaturní krajiny se dají v přeneseném filozofickém slova smyslu v podstatě připodobnit k živému organismu. Kámen zde představuje kosti, voda krev a zeleň hmotu. Voda může být v miniaturních krajinách přítomna i v náznacích, představovat ji mohou například oblázky opracované vodou či žilky křemene znázorňující vodopád.
Rostlinné druhy
Z rostlinných druhů se pro tvorbu těchto miniaturních krajin používají především miniaturní dřeviny upravené střihem a řezem (jalovce, tavolníky, vřesy), větší rostliny (borovice, bambusy), nedílnou součástí jsou i nižší rostliny (mechorosty odlišené svým vzrůstem i barvou). Nezapomínejme, že zabarvení rostlin se mění také v závislosti na ročním období, takže miniaturní krajina může zažívat určitou proměnu i v průběhu roku.
Druhy kamenů
Co se týče použitých kamenů, ty musejí být velice pevné, takové, které co nejlépe odolávají zvětrávání. Kameny pro tvorbu miniaturních krajin jsou předem vybrány speciálně za tímto účelem. Z druhů kamenů je to nejčastěji vápenec, břidlice, křemen, vyvřeliny a žuly a ruly opracované vodou. Většinou se vybírají takové kameny, na kterých je patrné působení přirozených přírodních vlivů. Mají na sobě různé praskliny, prohlubně nebo jsou porostlé mechem.
Rovněž podnosy, na kterých jsou miniaturní krajiny instalovány, mohou být z různých materiálů – od kamenných desek, přes vybroušený mramor až po desky kovové. Původní čínské miniaturní krajiny ale byly většinou umístěny na betonových nebo cihlových zídkách či lavicích.
Vytváříme miniaturní krajinu
Pokud by si člověk chtěl takovou miniaturní krajinu sám vytvořit, měl by mít podle pana Franka na paměti, z jakých tradic toto umění vychází. Nejprve je nutné vybrat si krajinu, jíž chceme zachytit, a určit typ kompozice (hory, břehy moří, osamělý strom v krajině, velehory s bílými štíty). Komponenty se pak někdy vybírají i několik let, než najdeme takové, které co nejvíce odpovídají realitě. Nesmíme zapomínat, že se skutečně jedná o tvůrčí proces.
Dále si musíme rozmyslet, kde bude krajina umístěna, zda v interiéru, nebo venku, tedy jestli na ni budou působit přírodní vlivy. Dále bychom měli mít na paměti měřítko a tomu přizpůsobit i komponenty, od těch největších kamenů až po drobné oblázky, štěrk a jemný písek.
Rozměry krajinek mohou být velmi různé. Setkat se můžeme s miniaturami, které se vejdou do dlaně, stejně jako s velkými kompozicemi, jež mají i několik metrů.
Člověku, který se rozhodne vytvořit takovou miniaturní krajinu, by podle pana Franka neměl chybět filozofický přístup k životu, zahradnická zručnost, vztah k přírodě a zahradnickým pracím, ale také kus uměleckého kumštu. „Zpočátku je lepší se poradit s odborníkem, ale není nic hezčího, než když se člověk seberealizuje a vytvoří si sám něco, co mu třeba za deset či patnáct let pochválí i jeho přátelé,“ uzavírá naše povídání o čínských miniaturních krajinách Ing. Frank.
