Kategorie

Bydlení: samozřejmost a sen

Bydlení je nejhmatatelnější a zároveň nejméně uchopitelnou složkou toho, čemu říkáme životní úroveň. Ta nemusí být měřitelná jen ekonomickými parametry, nicméně vždy vyjadřuje sociální status a kulturní úroveň svého nositele.
V České republice bydlí zhruba třetina populace v sídlištních aglomeracích a z toho jistá část preferuje jiný druh bydlení, kupodivu ta větší vyjadřuje se svou situací spokojenost.

Sídliště s unifikovanými paneláky, kde je nahuštěna spousta lidí, jsou výrazem bytové politiky minulého režimu

Rodinný dům jako panelák

Způsob bydlení si člověk může vybrat až poté, co dosáhne ekonomické úrovně, která mu takovou volbu umožňuje, ovšem platí to i obráceně: Vize změny bydlení je natolik silným motivem, že může inspirovat k vypjatým ekonomickým výkonům. Je-li touha uniknout z panelové zástavby skutečně veliká, může přimět kohokoli k tak pronikavé změně sociální strategie, že jejím výsledkem může být i překvapivý ekonomický vzestup. Bydlení a individuální ekonomická síla jsou tedy spojité nádoby se zdůrazněním toho, že tato síla je kombinací schopností, vzdělání, píle a příznivých okolností. Překvapivě silnou pobídkou v tomto ohledu je přehlídka toho, co si za skutečně velké peníze pořizují někteří, jimž byla volba bydlení dopřána. Apendixy měst v podobě nahuštěných „clusterů“ katalogových domů ve stylu podnikatelského baroka jsou dokladem toho, že množství prostředků na bydlení nemusí vždy úzce souviset s kvalitou životní úrovně. Vždyť pořídit si vilu znamená vytvořit si prostorové zázemí rodinné či jiné intimity, získat odstup od sousedů, nezávislost a svobodu. Život v katalogových domech, jejichž urbanistická konfigurace je stejná jako přehuštěnost panelových domů na sídlišti, je stejně nepříjemný jako život v pověstných králíkárnách s nedobrovolným sdílením života s desítkami jiných, cizích, často nesympatických lidí (na sousedy člověk nemusí mít vždycky štěstí).

Kulturní barbaři

Sídliště jsou výrazem historicky vymezené ekonomické, politické a demografické situace a zároveň nejzřejmější relikty režimu, který potřeboval mít populaci nahuštěnou na jednom místě na povel a pod dozorem a ještě ušetřil, protože bytový fond se ani (téměř) nereprodukoval, natož pak vytvářel (rozšiřoval). Dokladem toho je zchátralost někdejších socialistických sídlišť. Vysoký podíl obyvatel ČR bydlících v sídlištích vypovídá nejen o jisté setrvačnosti, ale také o tom, že stále ještě příliš mnoho lidí nechce investovat do bydlení. Sídliště jsou tedy i indikátorem této neochoty. Příliš mnoho lidí pokládá za samozřejmost, že „někde a nějak“ bydlí, ale méně už je trápí „jak“. Jenže bydlení není samozřejmost, tou je pouze nutnost a potřeba mít střechu nad hlavou, ale výraz odpovědnosti za něčí přítomnost či ještě lépe budoucnost. Mít konkrétní sen (představu) o tom, jak chci bydlet, znamená, že uvažuji také o své roli ve společnosti, jejímž jsem navzdory své míře nezávislosti členem, a že zařazuji bydlení také mezi kulturní potřeby. Vylepšovat byt vždycky neznamená měnit svou situaci a přitom změna situací patří k dynamice života stejně jako včelí tanec k životu tohoto podivuhodného zvířecího společenství.

O luxusním bydlení sní mnoho lidí, ne každý se ale pokusí svůj sen uskutečnit

Bydlení není na prvním místě

Skladba životních výdajů naší populace vypovídá o tom, že si jen málokteří osvojili strategii odložené spotřeby, respektive toho, čemu ekonom lausannské školy John Hicks říkal mezní míra substituce. Spotřebitel kupuje takovou kombinaci statků, která je přímkou jeho spotřebních možností. Jistě existuje část lidí, jejichž spotřební možnosti sotva pokrývají základní životní potřeby, ale i ti nejchudší nežijí jenom okamžitou spotřebou, ale mají svou představu o bydlení. Chci-li zlepšit své bydlení, musím se zamyslet nad tím, co mohu nabídnout, abych za svou nabídku mohl inkasovat poptávku v podobě bydlení. Jistě lze namítnout, že míra stavebního ruchu u nás (staví se celé obytné soubory, pod okny na Zbraslavi mi vzniká nový městotvorný prvek, který tuto ještě trochu venkovskou část Prahy 5 mění v rezidenční čtvrť, domy s luxusními byty, jež vytvářejí nové náměstí) nevyjadřuje skutečnou ochotu lidí investovat do svého bydlení, tím méně pak jejich spotřebitelské možnosti. Jistě, jenže už prastarý Sayův zákon trhů, který obrací kauzalitu mezi nabídkou a poptávkou, naznačuje, že i případný převis nabídky může zlepšovat šance i těch, kteří aktuálně nemají na to, aby svůj sen proměnili ve skutečnost. Možná je to cynické nebo laciné tvrzení, ale prvotní není aktuální omezenost možností, ale sen, který tyto leckdy skličující možnosti „transcenduje“. Prvotní je sen o domě se zahradou (například), který může posílit invenci člověka ohledně toho, jak změnit své celkové spotřební možnosti. Je paradoxní, že heslo život je změna vyznávají i ti, kteří žijí zabetonovaní ve svých betonových silech o mnoha oknech a mnoha nájemnících. Samozřejmost toho, že bydlím právě tak a zdánlivě nezměnitelně, je naštěstí klamná v okamžiku, kdy si uvědomím, že nepřehlednost životních změn je funkcí mé vlastní zodpovědnosti. Investovat do bydlení není (pro někoho) ponižující zadluženost, ale nadějeplná odpovědnost, svoboda toho, jak naložit se svým životem. Jinými slovy a zajisté trochu nadneseně: Bydlení není jen sen potenciálně proměnitelný ve skutečnost, ale i svoboda ve výběru životní strategie.
ab
ab
ab
ab
ab