Společné bydlení, vykreslované jako ideální budování společného hnízda plného pozitivní energie, dobrých vln, bílé magie a kdovíčeho ještě, se může velice snadno proměnit v gladiátorský ring, dokonce i bez ohledu na to, jak spolu dvě nebo více duší bezkonfliktně vychází mimo něj.
Mezi studenty tento problém většinou přivádí k životu vybrakovaná lednička, ale po pokročení na jakousi teoretickou „vyšší“ úroveň se problém může posunout i k poněkud banálnějším problematikám, jako je například vymalování jednotlivých pokojů.
Primární konflikt pak spočívá mezi základními dvěma možnými variantami: bílá – jakákoliv jiná barva, která není bílá, přičemž já osobně se velice ochotně stavím na stranu těch, kteří bez ohledu na barevnou bohatost vlastní duše, lásku k papouškům i zářivým karnevalům upřednostňují tu střídmou variantu.
Je nutné si především uvědomit, že změna sice není trvalá, ale zato poněkud dlouhodobá. Volte proto skutečně s citem a vkusem, nechejte si projít vybrané možnosti hlavou a před natíráním celé stěny vyzkoušejte nezávisle na větší ploše, jak volený tón vypadá (není větší neštěstí než se těšit na vzorku centimetr na centimetr z meruňkově oranžové a pak zjistit, že ve výsledku se jedná o přinejlepším nahnívající mandarinku po celé délce stěny).
Bílá tyto drobné krize prakticky eliminuje – pokud tedy nepatříte mezi ten druh lidí, který hledá rozdíl mezi bílou slonovinovou a bílou á la mořská pěna, když, přiznejme si, ve výsledku stejně zůstane především dojem z místnosti jako z místnosti bílé a žádné jiné.
Krom toho nás ale tyto minimalistické a minimalizované nároky na základní vlastnost interiéru ještě brání od drobného hašteření se nad banalitami, jako je různorodé kombinování barevnosti jednotlivých stěn.
Ale, pochopitelně, mnozí rádi žijí nebezpečně. Rozhodněte se proto sami.
