Ne vždy a ne všude určovaly obecný vkus katalogové domy, rychle postavitelné, v horším případě dokonce jen rychle smontovatelné, spojené navíc většinou s velmi špatnou urbanistickou situací.
První porevoluční vlna těchto krabiček, vilových pandánů panelákových krabic, přinesla zkušenost, z níž si kupodivu nikdo nevzal příklad. Ceny těchto nemovitostí mají tendenci k poklesu tržní ceny, neboť jde o stavebně nekvalitní domy, navíc v nijak atraktivním prostředí, jež připomíná spíš zahrádkářskou kolonii než vilovou čtvrť. Bydlení v těchto kajutách (vnitřní dispozice těchto katalogových domů připomíná spíše panelákové krcálky než velkorysou dispozici rodinných domů) je velmi nepohodlné. Takže rozhodne-li se původní investor prodat takovýto objekt, těžko shání kupce.
Baba…
Chybí nám dobrý vkus?
A přesto stále existuje nabídka těchto skládanek na bydlení, což dokládá setrvačnost lidského vkusu a neschopnost vyvodit z nějaké zkušenosti praktické závěry. Pravda, v nabídce bydlení převažují teď naštěstí bytové domy, které jsou v průměru kvalitní. Sluneční město v Praze 5-Zbraslavi anebo shodou také okolností rovněž Sluneční, ale čtvrť v Praze 10-Uhříněvsi jsou toho dokladem. Oba soubory mají výrazně městotvorný charakter, oba posílily městský ráz dosud spíše venkovských nebo předměstských aglomerací. Ale navzdory tomuto pozitivnímu trendu katalogový vzmach sice ustává, ale nijak výrazně neustupuje. Například kolem Buštěhradu u Kladna vznikají takové druhé Nebušice, podobně i kolem Kolovrat u Prahy, příkladů bychom našli nepřeberně. Proč je tolik nepoučitelných?
Média vládnou
Důvodů je mnoho, ale jeden je nejsnáze nahlédnutelný a bohužel nejneodstranitelnější: Zatímco odborné časopisy (často na velmi vysoké úrovni) nabízejí reprezentativní a kreativní příklady bydlení, vysokotirážní tištěná média přinášejí ne tuctovou, ale skutečně hrůznou stavební produkci. Protože znám vcelku dost situaci na trhu s tištěnými médii věnovanými architektuře a bydlení, vím, že v těchto magazínech nabízejících podřadné zboží pracují redaktoři, kteří měli aspirace pracovat v těch lepších, odborných časopisech, ale neprošli sítem výběru. Ze zhrzenosti skončili v těchto magazínech kazících obecný vkus. Nabídka těchto časopisů je výrazem neschopnosti těchto lidí najít skutečně netuctové, tím méně pak svěží modely bydlení. Tito lidé neznají dostatečně (dokonce často vůbec) architektonickou scénu, takže si zalistují v katalogu a co tam najdou, nabízejí jako vzor. Tato vlastně tragikomická okolnost sociologického rázu – některá média si nejsou schopna najít kvalitní redaktory – má za následek, že ovlivňovateli obecného vkusu jsou diletanti.
Dlíme v minulosti
Proč si tato média vybírají spolehlivě právě takové lidi? Z jednoho prostého důvodu, protože mají časově posunutou představu o situaci na realitním trhu. Žijí ještě na začátku 90. let 20. století, kdy se lidé vrhali na barevné magazíny o bydlení, protože ty jim připomínaly zakázané ovoce z dob, kdy tato barevná pouťová lákadla byla protiváhou šedi pro smyslově deprivované členy socialistické společnosti. Mnozí jistě zbystří paměť, když vzpomenou na obloučkový boom, který měl vytlačit sídlištní pravoúhlost, stejně jako na záplavu barevných časopisů (vlastně sešitých plakátů), která měla odplavit vzpomínku na všudypřítomnou uniformitu. Jenže teď jsme v roce 2006, hlad po křiklavých barvách je saturován, uniformu nahradil často pestrý šat šaška, ale také leckdy velmi elegantní a nápaditý styl krásných dam. Lidé se stěhují do vkusnějších a stavebně kvalitnějších domů či bytů a ze zdánlivě luxusních příměstských částí vzniklých na zeleném drnu se pomalu, ale jistě stávají svým způsobem slumy. Nechci uvádět příklady, abych nemusil čelit žalobám, ale některé příklady porevoluční suburbanizace jsou skutečně světovou raritou. Když vyjížděl (nejmenovaný) český sociolog na vědecký kongres do Spojených států, vyprávěl svým kolegům o fenoménu českého chatařství a chalupářství. Ti mu nevěřili, ale už si zvykli. Dnes jim vypráví o neméně podivuhodném fenoménu přeměny katalogových čtvrtí na zubožená ghetta. Taky nevěří, ale zvyknou si. A co my, musíme být za každou cenu světovými raritami nebo oprášíme lesk dob, kdy přední čeští architekti navrhovali i pro továrníky vily a pro ty nejchudší tzv. minimální byty (dnes luxus nad luxus). Jinými slovy: Baba, nebo Nebušice?
