Ukázalo se, že zrekonstruovat kuchyň je časově náročná záležitost. Ani ne tak tím, že bychom hodiny trávili nějakou prací, nejvíce času totiž zabere čekání. A co je nejhorší: staré spotřebiče asi začaly tušit zradu!
V předešlém díle jsem psala o tom, že vyčkáváme, kdy dojdou návrhy kuchyně. Když budu počítat až ty finální, tak můžu říct, že došly… za dva měsíce od prvního kontaktu. Mezitím jsme si s designérkou vyměnily spoustu e-mailů o skříňkách, úchytkách, úložném prostoru na tříděný odpad atd. Zašly jsme dokonce tak daleko, že jsem se jala jí do návrhů zcela neodborně a v programu Malování naznačovat, co jsem kde a jak myslela. Musela ze mě mít opravdu „radost“, nicméně jsme tak došly ke kýženému výsledku.
Teď pro změnu čekáme, až truhlář vyhodnotí náš návrh a sečte předběžnou cenu. Ještě před nedávnem nám tyhle zdržovačky nevadily, jenže… spotřebiče zřejmě nějak vycítily zradu a trestem za to, že si nehodláme ponechat ani jeden z nich, je nám jejich postupný odchod.
Nejdřív to vzdala myčka. A to dost rafinovaně, řekla bych. Místo mytí začala nádobí špinit. Drobky i mastnotu pěkně roznesla na každý kousek zvlášť a při sušení to tam nechala přischnout. Odmočení a drhnutí pak mnohdy trvalo i desítky minut. Vyčistili jsme sítko a koupili čistič, že si ji jako udobříme péčí. Nezabralo to. Opět jsme vytáhli várku ještě špinavější, než původně byla. Museli jsme se smířit s tím, že odteď myjeme ručně.
Myčkou se vzápětí inspirovala sklokeramická varná deska. Ani ta na to nešla obyčejným úplným přerušením činnosti. Funguje, ale má svou hlavu. Po několika minutách vaření začne divoce pípat a ploténky blikat a stydnout. Chvilku si tohle divadlo užívá a pak se úplně vypne. Bohužel bez možnosti ji zase zapnout. To jde, až po úplném vystydnutí… a zase jen na vymezený čas, který se mění, jak jen se desce zachce. Tudíž lze říci, že jsme i bez sporáku.
Bojím se to říct nahlas, ale trouba zatím protestuje pouze tím, že nesvítí. Je ovšem jediná, která ještě může začít stagnovat horším způsobem. Jakým? To se necháme překvapit.
