Historie nábytku, 8. díl: Renesanční nábytek ve Francii

Francouzi byli přímo okouzleni úctou Italů k antickému dědictví, ale vlivu gotiky se dlouho nedokázali zbavit.  Na počátku francouzské renesance stál sloh Františka I.

Gotika se mísí s renesancí

Pozdně gotický nábytek tohoto slohového období byl jen částečně ovlivněn renesancí. Nábytek byl opatřován nohami v podobě balustrových sloupků, korintskými hlavicemi sloupů, vlysy, pilastry, medailonovými portréty a ozdobnými lištami.  Tyto již renesanční prvky se střídaly s prvky pozdně gotickými. Truhly a příborníky si zachovávaly svou gotickou vertikalitu. Truhla zůstávala beze změny. Příborník, ve Francii zvaný dressoir, se zde používal k úschově příborů, jídelních souprav a vzácných předmětů. Ty byly buď uloženy v prostřední části, v zásuvce, nebo vystaveny na policích. Horní část příborníku stála na gotických sloupech. Také francouzské židle si udržely nadále svůj gotický tvar. Jedině opěrky se oproti staršímu tvaru mírně zvedly. Ve výzdobě se objevily nové detaily, které byly převzaty z architektury.

Nastává změna

Okolo roku 1550 se tvary francouzského nábytku začaly měnit. Do nového designu patřily i motivy all´antica a skulpturální rysy. Přes výrazný italský vliv vznikla nová generace francouzských umělců. Na jihozápadě země měli umělci v oblibě nábytek se značně přetíženou reliéfní řezbou. Severofrancouzští umělci více prosazovali konstrukční funkčnost a geometrické tvary. Pro nábytek ze severu Francie byl proto charakteristický neutrální rám s decentně dekorativními výplněmi. Skříň, nazývaná zde armoire, byla oproti jihofrancouzskému typu subtilnější a opatřená štíhlými nohami. Výplně byly zdobeny bohatou reliéfní řezbou znázorňující čtyři roční období, čtyřmi živly nebo starověkými božstvy. Známým tvůrcem francouzských skříní a kabinetů byl Jacques Andronet Du Cerceau (1515 až asi 1584). K výrobě nábytku používal ořechové dřevo, které zdobil malými mramorovými pravoúhlými vložkami.

Nábytek šlechtických paláců

V 16. století začala Francie udávat tón ve stavbách šlechtických paláců, ve kterých se projevovala stále zjemnělejší životní kultura, která se odrážela především ve vnitřním zařízení. Obzvlášť reprezentativním se stalo křeslo s vysokým opěradlem. Při konstrukci židlí se na konci 16. století opět začala brát v úvahu stavba lidského těla. Ke zvýšení pohodlí byly nové židle opatřovány lehce prohnutým opěradlem, zakončeným beraními hlavami nebo volutami. Židle s vysokými opěradly nizozemského typu se střídaly v oblibě s italskými židlemi s nízkými opěradly. Až v době vlády Ludvíka XIV. definitivně zvítězilo opěradlo vysoké. Ve Francii získala v průběhu 16. století v domech vyšší společnosti své stálé místo rovněž renesanční postel. Vycházela z italského vzoru a byla opatřena balustrovými sloupky nebo karyatidami. Také francouzské stoly byly ovlivněny italskými vzory. Stolní desku nesly dvě bočnice ve tvaru chimér nebo herm. Velmi oblíbené byly stoly na soustružených nohách, spojených trnoží ve tvaru dvojitého T na opření chodidel. Ve velkých šlechtických sídlech se často vyskytovaly stoly opatřené šesti i více nohami.