Kategorie

Jak bydlí fanoušek architektury a šéfredaktor EARCH.cz?

Jak bydlí šéfredaktor magazínu o architektuře EARCH.cz?

Při návštěvě žižkovského bytu Matěje Beránka si člověk na první pohled všimne, jak je prostor příjemně zalitý světlem. Z velkých oken činžáku ze začátku 20. století se nabízí výhled na protější park a radnici, kde se dvakrát ženil Václav Havel. Místo na poličkách v pokoji zabírají především knížky, z jejichž přebalů je patrný zájem o architekturu. V současnosti Matěj vede online magazín o architektuře EARCH.cz a souběžně dokončuje studia elektronické kultury a sémiotiky.

Jak se nearchitekt dostane do čela architektonického magazínu? O architekturu se začal zajímat v 16 letech díky Vladimirovi 518, českému rapperovi a „kulturnímu travellerovi“, jak sám sebe nazývá. Na Vladimirově facebookovém profilu ho zaujaly sdílené realizace současné architektury, například od Zahy Hadid, a sám se postupně začal o architekturu zajímat do hloubky. Později se náhodou seznámili v baru v Sušici, městu poblíž malé vesničky Rok, odkud Matěj pochází. Sešli se v Praze a domluvili se na redakční spolupráci pro web labelu BiggBoss. Odtud už vedla cesta do dalších médií, jako je Redway, DesignMag, Insidecor, Dům a zahrada a nakonec EARCH.cz. Aktuálně s Vladimirem spolupracuje na přípravě projektu o architektuře let 1958–89, z něhož vznikne kniha, seriál pro ČT, dokument a výstava.

V pokoji máš o zeď opřenou skicu. Jaký je její příběh?

Z týhle věci mám fakt radost. Dostal jsem ji od vdovy po slavném českém architektovi Janu Bočanovi, když jsem o něm na podzim zpracovával článek. Bočan bohužel v současnosti není moc známý, ale postavil skvělý budovy jako velvyslanectví v Londýně, který pak vyhlásili jako nejlepší londýnskou realizaci roku 1971, ambasádu ve Stockholmu nebo ve Tbilisi, diplomatickou čtvrť v Troji. S paní Bočanovou jsme si sedli, je to super ženská. Je s ní hrozná sranda a vždycky vypráví neuvěřitelný historky. Pomohla mi s článkem a nakonec mi věnovala tuhle Bočanovu skicu hotelu Intercontinental ze 60. let.

Zaujala mě ještě jedna věc, prázdný rám nad stolem, to se jen tak nevidí. Jak se sem dostal?

To je docela vtipná story. Brácha ho před třinácti lety vyměnil za flašku rumu se školníkem na střední, potom jen tak ležel několik let v garáži. Původně v něm byl portrét Lenina, ten jsem samozřejmě hned vyhodil a nechal si jen rám. Na něm mě baví, že vypadá tak luxusně, ale přitom je to laciná cetka z lepidla.

Co se ti na bytě nejvíc líbí?

Rozhodně lokalita a orientace pokojů. Do deseti minut jsem na Václaváku, na Vítkově, v Riegráčích. Pěšky si během chvilky dojdu, kam potřebuju – obchody, bary na Bořivojově. Místo je pro mě rozhodující. Až pak samotný dům a dispozice bytu. Hodně se mi líbí, kolik tu mám díky velkým oknům světla. V létě tu mám navíc fakt zajímavou věc, která trvá jen pár týdnů, když slunce zapadá nízko nad domy. Paprsky pak jdou oknem přes křišťálovej lustr a na celý stěně vytvoří magický duhový barvy. To je geniální, nikdo to totiž nemohl naplánovat, prostře shoda náhod.

Až na posledním místě mě zajímá, jak je byt zařízený. Ani mi moc nejde o to, kde má být křeslo nebo lampička a od jakých značek. Spíš mi záleží na prostoru celkově a na širších vztazích.

Narážíš na širší vztahy. Váže se k bytu nějaký historický nebo lokální kontext?

Dům je z 20. let a tenhle byt byl původně rozdělený na dva, takže to byla malá cimřička, kde bydlela sestra Jaroslava Marvana. Umývárna byla klasicky na chodbě – to jsem se dozvěděl od sousedů při jedný sešlosti.

Přímo z postele mám taky skvělej výhled přímo na pěknou neobarokní radnici. Hrozně mě baví poslouchat odbíjet zvony a řídit se podle toho. Už jsem se s tím sžil natolik, že určuju hodiny podle odbíjení, když hodně pracuju nebo se učím a nic jinýho nevnímám.

Pocházíš z vesnice na jihozápadě Čech. Nechybí ti v Praze někdy venkov?

Ani ne, protože vím, že se tam můžu vždycky vrátit. Když už mě Praha začne štvát, zajedu si na pár dní domů, kde je fakt absolutní klid. Vyrůstal jsem na kraji vesnice se 40 obyvateli. Je zajímavý, že až do osmnácti jsem měl v pokoji absolutní ticho a v noci naprostou tmu, změna s Prahou mi ale vůbec nevadila. Občas mě napadne, jestli se nevrátit zpátky domů a žit tam v zenovém klidu, ale vím, že v tu chvíli ze mě mluví sentiment. Asi se to už nestane. Co bych tam taky dělal se svýma ženskýma ručičkama, co sotva unesou propisku, že jo.

Rýsuje se ti v hlavě představa budoucího ideálního bydlení?

Do budoucna bych asi chtěl zůstat ve městě, neplánuju mít vlastní dům. Nejideálnější představa, kterou už mám v hlavě pár let, je bydlení v střešní nástavbě činžáku v širším centru. Líbilo by se mi mít soukromí a klid s výhledem z terasy a zároveň zůstat ve městě. Mohlo by to být třeba na Žižkově nebo na Vinohradech.

Potom bych si strašně přál mít pracovnu zařízenou doslova jako celu. Místnost z betonu, kde není vůbec nic, jen pracovní stůl s počítačem a pár knížkama. Tak si představuju místo, kde se můžu maximálně soustředit na práci.

Střešní nástavba ve městě není úplně běžný způsob bydlení. Můžeš uvést příklad realizace tohoto typu?

Napadají mě dva super projekty, oba na Letný – od studia Uhlík architekti a od Petra Hájka.

Když už jsme u architektury. Máš nejoblíbenější stavbu, architekta nebo směr?

Nemám. Dělá mi vždycky problém určit jedinou nejlepší věc. V architektuře mě baví spousta směrů – odstřelený současný věci, ale třeba i stará, poctivě udělaná chalupa. Oblíbených architektů mám samozřejmě víc, například Jana Kaplického. Jeho návrhy se mi sice nikdy extra nelíbily, ale obdivuju jeho radikální přístup, za kterým si vždycky stál a dokázal ho obhájit. Vyrůstal v Československu, potom emigroval do Anglie, kde se z nuly vypracoval až na vrchol. Dostal se k nejlepším projektům, jako je třeba Centre Pompidou, pracoval s top architekty a nakonec založil naprosto revoluční studio. Našel si vlastní cestu a té se zuby nehty držel.

Od Kaplického máš i skleničky. Přestože jsi říkal, že ti na vybavení bytu až tak nezáleží, najde se tu sbírka designového skla.

To se podle mě nevylučuje. Mám prostě rád pěkný věci, třeba právě poctivě zpracovanou křišťálovou skleničku, za kterou stojí konkrétní člověk. Jsem jinak v bytě obklopenej Ikeou, kterou mám fakt rád, ale je mi příjemný mít pár jedinečných věcí.

 

Foto: Erik Švamberk

Fotogalerie

+13
+11
ab
ab
ab
ab
ab